Zpráva z mořského dna, které se může stát dalším bojištěm o budoucnost zelené ekonomiky

V hloubkách, kam nedopadá ani paprsek světla, leží miliardy tun drobných černých kamenů. Kovové hroudy bohaté na nikl, kobalt, měď a mangan. V laboratořích i správních radách velkých korporací se o nich mluví s úctou, jakou si kdysi vysloužilo zlato nebo ropa.
Z těchto kovů se vyrábějí čipy, baterie a elektromotory – základní stavební kameny digitální i zelené revoluce. Ale na rozdíl od surovin těžených na souši by jejich získání neznamenalo vykácené pralesy, roztrhané hory a dětské doly v Kongu. Aspoň tak zní slib zastánců nové éry: deep-sea miningu, těžby z mořského dna.

Když se na dno Pacifiku spustí robotické rameno, jeho kamery zachytí pole nodulí, které se táhne do nekonečna. V zóně Clarion-Clipperton, mezi Havají a Mexikem, jich leží odhadem 21 miliard tun. Každý kus, velký jako brambora, obsahuje stopové množství kovů, které dnes zoufale chybí výrobcům baterií a polovodičů.

„Na jediném čtverečním kilometru mořského dna je více niklu než v celém kanadském dole,“ říká oceanograf David Jones z britské Natural History Museum. „Z geologického hlediska je to ráj. Z biologického hlediska – možná katastrofa.“

Technologie pro těžbu se rychle vyvíjejí. Robotické sběrače už dokážou v hloubkách čtyř až pěti kilometrů sbírat noduly, nasávat je do potrubí a dopravit na hladinu. Společnosti jako The Metals Company testovaly zařízení schopná vytěžit tisíce tun během několika týdnů. Ceny kovů i tlak na energetickou soběstačnost mezitím rostou.

Na papíře to vypadá jako dokonalé řešení: mořské dno jako nový, „čistý“ kontinent pro těžbu surovin nezbytných pro zelenou transformaci. Jenže každý tah robotické lžíce rozvíří víc než jen sedimenty.

Vědci varují, že hlubiny oceánu nejsou mrtvé. Naopak — jde o jeden z nejkomplexnějších ekosystémů planety. Každý nodule je domovem organismů, které se vyvíjely tisíce let bez zásahu člověka.
Nedávné studie z časopisů Nature a Nature Communications prokázaly, že i malý testovací zásah z 80. let zanechal v bentosu stopy patrné dodnes. Po čtyřiceti letech se oblast stále nezotavila.

„Všechno, co ztratíme, ztratíme navždy,“ varuje mořská biologička Sabine Gollner z nizozemského institutu NIOZ. „Tyto organismy se rozmnožují extrémně pomalu. Někdy žijí stovky let. Pokud zničíme jejich prostředí, žádné ‚zalesnění‘ mořského dna nepomůže.“

Kromě přímé destrukce hrozí i tzv. plume efekt – oblaka jemného sedimentu, která se po těžbě rozšíří do okolí a mohou udusit organismy stovky kilometrů daleko. Vědci mají obavy, že tyto mračna by mohla ovlivnit i koloběh uhlíku a kyslíku v oceánu.

Z právního hlediska se mořské dno nachází v unikátní situaci. Podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) je většina oceánského dna – tzv. Area – „společným dědictvím lidstva“. Správu má na starosti International Seabed Authority (ISA) se sídlem na Jamajce.
Jenže ISA dosud nevydala kompletní „Mining Code“ – soubor pravidel, který by jasně určil podmínky komerční těžby. Výsledkem je právní vakuum.

Některé státy, zejména Norsko, Čína a Jižní Korea, tlačí na rychlé otevření komerčních licencí. Jiné, včetně Německa, Francie a Kanady, volají po moratoriu do doby, než bude jasně prokázáno, že těžba nezničí ekosystémy.
Napětí roste i mezi ISA a Spojenými státy. USA nejsou signatářem UNCLOS, a proto se formálně na pravidlech nepodílejí. Přesto americké firmy usilují o přístup ke kontraktům – často přes spřízněné tichomořské státy. Podle deníku Washington Post se letos Bílý dům snaží vytvořit vlastní národní rámec pro těžbu v mezinárodních vodách – krok, který jiné státy považují za obcházení OSN.

Zatímco Západ diskutuje, Čína koná. Je jedním z mála států, které mají vlastní hlubinné roboty, výzkumné lodě i licencované oblasti v Tichém oceánu. Čínské univerzity spolupracují s průmyslovými giganty na vývoji těžebních modulů a zpracovatelských technologií.
„Čína chápe, že kontrola nad kovy znamená kontrolu nad budoucí ekonomikou,“ říká analytik Einar Meinhardt z think-tanku European Maritime Forum. „V oblasti hlubinné těžby má náskok pět až deset let.“

Pro Evropu i USA to znamená dilema: buď riskovat ztrátu technologické autonomie, nebo vstoupit do stejné hry – s plným vědomím ekologických rizik.

Pokud by měl deep-sea mining probíhat v masovém měřítku, bude třeba zásadních změn.

Bez těchto kroků hrozí, že se z mořského dna stane nová divočina — tentokrát ne v džungli, ale čtyři kilometry pod hladinou.

Zastánci tvrdí, že ano: těžba v oceánech by mohla omezit ničení deštných pralesů, snížit závislost a posílit soběstačnost Západu. Kritici oponují, že jde jen o přesun destrukce – z povrchu planety do jejích hlubin.

„Nemůžeme řešit jednu ekologickou krizi tím, že vytvoříme jinou,“ říká britská bioložka Helen Scales, autorka knihy The Brilliant Abyss. „Pokud si zničíme oceánské ekosystémy, ohrozíme stabilitu klimatu i potravinové řetězce.“

Pravda leží někde mezi? Deep-sea mining může být doplňkem k surovinové politice.
Recyklace, cirkulární ekonomika a technologická úspornost zůstanou stejně důležité jako jakákoli nová těžební technologie.

Mezinárodní ekologické organizace varují, že hlubokomořský ekosystém je posledním skutečně nedotčeným prostředím planety a že máme jen velmi omezené informace o tom, co se v jeho hlubinách skutečně nachází. „Nemůžeme zachraňovat jednu část světa tím, že zničíme jinou,“ uvádějí ve svých prohlášeních. Každá nodula je totiž mini-ekosystém – její odstranění znamená ztrátu domova pro druhy, které zatím nebyly popsány a jejichž existence zůstává tajemstvím.

Největší obavy vyvolává tzv. plume efekt – obrovská mračna jemného sedimentu vyvržená při sběru kamenů, která se šíří stovky kilometrů od místa těžby. Tyto suspenze mohou pokrýt bentická společenstva, udusit drobné organismy a narušit chemické cykly, od kterých závisí celé hlubinné ekosystémy. Dopady se mohou projevit až po desetiletích, přičemž regenerace některých organismů trvá stovky let.

Studie potvrzují, že těžba na mořském dně není „čistou alternativou“. Mechanické sběrače odstraní kameny i s mikrohabitaty (mikroorganizmy), což vede k přímé ztrátě bentické biodiverzity.

Bentos hlubokého oceánu se regeneruje velmi pomalu – některé druhy se rozmnožují jen jednou za několik dekád. Ztráta těchto organismů je proto prakticky nevratná v lidském časovém měřítku a může mít nepředvídatelné dopady na širší ekosystémy, včetně rybích populací a chemického koloběhu oceánů.

MAPA oblastí, kde probíhá průzkum a těžba:

https://deepseamining.ac/deepdataexplorer/sample_points#gsc.tab=0

Zdroje: