Článek
„Kdyby neměla slavné rodiče, tak si ani neškrtne.“
„Stejně mu tu roli zajistil tatínek.“
Už jste někdy podobnou větu slyšeli nebo četli? Nebo dokonce vyslovili?
Proč lidem tolik vadí, že se potomci herců stávají také herci? Vždyť to není jediný obor, ve kterém se to děje. Nebo se mi to jen zdá, protože jsou prostě víc na očích?
„Protekci“ můžeme vidět napříč téměř všemi povoláními. Většinou jde o ta „lepší“ – lépe placená nebo spojená s popularitou. A někdy ani jedno z toho. Někdy je to prostě rodinná firma a ty lidi ta práce baví.
Když si někdo vybere stejné povolání jako jeho rodiče – nebo dokonce oba – ví, do čeho jde. Zná plusy i mínusy.
Velkým plusem je, že mu rodiče mohou poradit, na co si dát pozor, a předat zkušenosti. Ale jen málokdy mu opravdu zajistí protekci.
Velkým mínusem je něco jiného: i když bude ve své profesi sebelepší, vždy se najde někdo, kdo jeho úspěch zpochybní právě kvůli rodičům.
Ale proč by vlastně nemohl dělat stejné povolání? Nebyla by diskriminace mu to upírat?
„Tvůj táta je právník, tak ty nemůžeš! Tvoje máma zpívá, tak ty běž radši dělat pokladní!“
Ty věty mi zní hrozně. Jsou zlé. A často závistivé.
Chápu, že když se něčí maminka živí jako uklízečka, dítě to neláká. Je to těžká, špinavá a často neprávem špatně placená práce.
Jenže ono nemusí lákat ani herectví. Spousta večerů a víkendů padne na představení, všední dny na zkoušky. A když herečka vyběhne vynést koš nenalíčená, klidně z toho může být titulní strana.
Kontakty rodičů nám možná otevřou dveře, ale nezaručí, že za nimi uspějeme.
Kolik lidí dostalo šanci – a stejně ji nevyužilo?
Ke své nynější pozici jsem se také dostala přes svou maminku. Možná by bylo lepší napsat do firmy, kde teď pracuju. Začínala jsem od nuly na stejné pozici jako ona, ale teď už jsem někde jinde. Ale kdybych neukázala, co ve mě je, nesnažila se navýšit svou cenu na trhu práce, tak bych byla stále na stejném místě. Maminka otevřela ty imaginární dveře, já jimi prošla a už to bylo pouze na mě.
V České republice je mnoho hereckých klanů, ale i lékařských, právnických, učitelských, ale i třeba ševcovských.
Schválně, rozhlédněte se po svém okolí a všimněte si, kdo v těch firmách a obchodech pracuje, kdo je vede.
Nebo ještě jednodušeji – jak se ty firmy jmenují? Co třeba Řeznictví a uzenářství U Dolejších.
Nebo se podívejte do minulosti – co třeba takový Baťa? Jak vlastně vznikla a fungovala tato firma?
Rodinné jméno v názvu firmy nám nevadí. Naopak – často ho vnímáme jako záruku tradice, zkušeností a kvality.
Ale jakmile se stejné jméno objeví u herce, najednou z něj děláme důkaz protekce.
Možná tedy problém není v tom, že děti jdou ve stopách svých rodičů.
Možná je problém v tom, jak se na to díváme.
Abychom v nějakém povolání uspěli, potřebujeme kromě kontaktů také talent, vědomosti, šikovnost a štěstí.
Takové herecké dítě bere s sebou máma na zkoušky nebo na natáčení. Dítě v tom vyrůstá a to, co vidí, ho může od herecké dráhy odradit nebo nadchnout.
Učitelské dítě vidí, jak táta odpoledne opravuje písemky a zalíbí se mu to, nebo ho deptá, že táta po práci ještě pracuje.
Doktorské nebo hasičské dítě slyší příběhy, jak někomu maminka nebo tatínek zachránili život a pak se také chce stát hrdinou. Doslechne se ovšem i příběhy, kdy i přes veškerou snahu jeho rodičů svůj život někdo ztratil a dítě nechce prožívat to, co jeho rodiče.
Každé povolání má svá pro i proti.
Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Nebo by to tak alespoň mělo být. A každé dítě by si mělo vybrat samo.
Já si myslím, že trocha pomoci není nikdy na škodu. Ať už jde o jemné postrčení, malou radu nebo drobné otevření dveří.
První roli nám může rodič zařídit.
Tu druhou už ne.
To už je na nás, abychom v té první roli ukázali, co dokážeme a zda na to máme.
Místo role to klidně může být první klient nebo první pohovor.
Možná tedy nejde o protekci.
Možná jde jen o to, jak využijeme šance, které jsme dostali.
