Na přechodu nejsme nesmrtelní. A přesto se tak často chováme

Umíme vůbec chodit přes přechod? A víme, že i chodců se týkají pravidla stanovená v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích?

Zhasne červená, rozsvítí se zelená. Desetiletá holčička, sluchátka na uších, se rozeběhne přes přechod. Žádný pohled doleva ani doprava. Prostě vyrazí.
Proč ji nikdo nenaučil se rozhlédnout? Vždyť může jet sanitka nebo jiné vozidlo s právem přednostní jízdy – a ona ho přes sluchátka neuslyší. Řidič mohl klidně ignorovat oranžovou a říct si: „Já to ještě stihnu.“ A ano, vždycky se může objevit i někdo, kdo projede na červenou.

Jenže zákon říká něco trochu jiného, konkrétně v § 54 odst. 2:
Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Přechod. Zelená. Dva kroky od bezpečného chodníku. A pak zastavení. Pohled do mobilu. Kontrola zpráv. Za tebou se lidé zastaví. Nebo tě musí obcházet.
Žádná zpráva nestojí za to, abys ohrozila sebe i lidi kolem sebe.

I v tomto mluví zákon jasně, § 54 odst. 3:
Jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat.

Stojím na přechodu na pravé straně a čekám na zelenou.
Naproti mně si stoupne skupinka tří lidí – stojí nalevo. Vedle mě pár – také nalevo.
Rozsvítí se zelená. Rozhlédnu se, jestli je to bezpečné. Nejsem naštěstí jediná.
Udělám krok. A v tu chvíli mi pár vedle mě zkříží cestu.
Musím zpomalit. Na okamžik se zastavit.
Pokračuji dál – a hned se vyhýbám skupince, která jde naproti mně.
Přechod není chodník.
Není prostor na kličkování, uhýbání a náhodné změny směru.

A co na to zákon? § 54 odst. 1:
Na přechodu pro chodce se chodí vpravo.
A co na křížení cesty? Tam nám zákon sice neříká jednou větou „chodec nesmí ohrozit ostatní“, ale z jednotlivých ustanovení je to zřejmé. Např. § 54 odst. 2:
Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Přechod. Zelená. Plynule přecházíme všichni na druhou stranu. Dva mladíci se zastaví hned na kraji chodníku a rozhodují se, kterým směrem půjdou. Já se zastavím za nimi oběma nohama ještě na silnici. Zase je musím obejít, zatímco po pravé straně už čeká auto, až opustíme všichni přechod, aby mohlo projet.
Než se rozsvítila zelená, čekali jsme minimálně dvacet vteřin. Proč si ti dva nevyřešili, kudy půjdou, během té doby.

Tak jako v předchozím případě zákon to sice nepopisuje jednou větou, ale princip je stejný: neohrozit ostatní.

Odpolední špička. Lidé se proplétají mezi stojícími i jedoucími vozidly. Řidiči troubí na chodce. Občas jen taktak zabrzdí, protože jim tam někdo z chodníku skočí.

I přecházení mimo přechod má svá pravidla, která najdeme v § 54 odst. 1:
Je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou „Přechod pro chodce“, „Podchod nebo nadchod“, musí chodec přecházet jen na těchto místech.
Trochu to zjednoduším. Přecházet mimo přechod můžeme pouze tehdy, není-li v blízkosti 50 m jiná možnost (přechod, podchod, nadchod atd.).
A dále samozřejmě platí, že nesmíme ohrozit ostatní. Chodce i řidiče s jejich spolujezdci.

Pustí tě řidič na přechodu bez světel. Ty se bezmyšlenkovitě vydáš přes zebru. A v tu chvíli na tebe začne troubit řidič vozidla, které jede v druhém pruhu.
To, že tě pustil první řidič, neznamená, že si tě stejně rychle všimne i ten další. Rozhlížej se dál, i když už jdeš po přechodu.

A protože opakování je matka moudrosti, tak i tady platí – neohrožuj ostatní a vlastně ani sebe.

Ne vždy se držím pravidel na sto procent.
Ale vždy se řídím tím nejdůležitějším: neohrozit sebe ani ostatní.

Můžeme ignorovat pravidla o tom, kdo má koho zdravit první nebo kdo komu nabízí tykání, ale tento zákon ignorovat nesmíme. Je tu pro naši bezpečnost.

Zdroj:

Zákony pro lidi - Zákon č. 361/2000 Sb.