Článek
Návrh na vyhlášení referenda by mohl podat každý dospělý občan ČR, pokud se mu podaří získat 300 tisíc podpisů pod petici. Na sběr podpisů by měl jeden rok. Návrh na konání referenda by mohl podat i parlament, pokud jej podpoří většina všech poslanců a většina přítomných senátorů.
Nejvíce se referendum skloňuje v souvislosti přijetí eura a vystoupení z NATO a EU. Ovšem o vystoupení z obou organizací vyvolat hlasování v referendu by podle návrhu zákona nešlo.
A má smysl pořádat referendum o euru, když jsme se k jeho přijetí zavázali už před více než dvaceti lety a občané tehdy v referendu schválili vstup do EU?
Navíc přijetí eura je natolik složitá ekonomická otázka, že si nejsem jistá, zda je vhodné rozhodovat o ní v referendu. Sama bych si před hlasováním musela nejprve dohledat řadu informací a nejsem si jistá, kolik lidí by to udělalo. Obávám se, že by se nakonec nerozhodovalo podle argumentů ekonomů, ale podle jednoduchých hesel, emocí a momentálních sympatií k politikům, kteří by kampaň vedli.
Čím kontroverznější téma, tím větší je šance, že o něm referendum vůbec nepůjde vyhlásit.
A jak nad možností referenda přemýšlím, mě napadá jiná otázka. O čem by se vlastně hlasovat dalo?
Vystoupení z Evropské unie nebo NATO ne. Odvolávání politiků také ne. Zasahovat nebude možné do soudních řízení, daňových povinností ani do činnosti České národní banky. A řada dalších kontroverzních témat, například manželství pro všechny, adopce dětí stejnopohlavními páry nebo eutanazie, může narazit na ochranu ústavně zaručených práv a svobod.
Právě to je možná největší paradox celé debaty. Mnoho lidí volá po referendu kvůli otázkám, o kterých se v něm podle všeho hlasovat nebude. A naopak témata, která by hlasováním projít mohla, většinu společnosti příliš nevzrušují. Výstavba vysokorychlostních tratí nebo nových jaderných bloků asi jen těžko vyvolá vášnivé debaty u rodinného oběda.
Najde se vůbec 300 tisíc lidí, kteří podepíší petici, aby bylo možné referendum vyhlásit? A co 35 procent oprávněných voličů, tedy asi 2,89 milionu lidí, jejichž hlasy jsou potřeba k tomu, aby byla vítězná odpověď závazná? Najdou se?
Pokud o nejdůležitějších a nejkontroverznějších tématech hlasovat nepůjde, není vlastně největším rizikem referenda to, že od něj budou lidé očekávat něco, co jim ve skutečnosti nemůže nabídnout?
A možná je vlastně dobře, že možnost referenda bude možná existovat. Demokracie totiž není jen o tom, že většina rozhodne. Je také o pojistkách, které mají chránit menšiny, základní práva a fungování státu před momentálními náladami společnosti.
Možná tedy celostátní referendum nemá být nástrojem, který umožní hlasovat úplně o všem. Možná má sloužit jen ve výjimečných situacích, kdy politici chtějí získat přímý mandát občanů pro skutečně významné rozhodnutí.
Než jsem začala psát tuto úvahu, byla jsem spíše proti referendu. Během psaní a menšího bádání jsem si ovšem začala být ve svém názoru méně jistá. Nakonec jsem dospěla k překvapivému závěru, že už nejsem proti referendu tak jednoznačně, jako jsem byla na začátku.
Možná jsem se referenda bála zbytečně. Ne proto, že bych začala bezvýhradně věřit moudrosti davu, ale proto, že jsem zjistila, že o většině věcí, kterých jsem se obávala, se v něm nejspíš vůbec hlasovat nebude.
A jen tak mimochodem – docela by mě zajímal výsledek referenda o referendu. Jak by asi dopadlo?
