Článek
Před časem jsem psala článek o nepsaných pravidlech výletů. Při hledání úvodní fotografie jsem v telefonu narazila na snímek hradu Loket, který jsem pořídila při koncertu Divokýho Billa před třemi lety. A vzpomněla jsem si na svou první návštěvu tohoto krásného místa.
Zajímavé bylo, že zatímco všechny nedokonalosti výletu mi naskočily okamžitě, na zbytek jsem musela mozek přemlouvat trochu víc. A krásně mi to potvrdilo myšlenku z minulého článku – člověk si pamatuje hlavně to, co nešlo podle plánu.
Bylo to 5. července 2012 a představení muzikálu Robin Hood. Přesné datum mi prozradil Google, stejně jako obsazení. Já si pamatovala pouze Jirku Zonygu jako Malého Johna a jeho větu „Na borůvky? Tady v lese?“. V paměti mi dále utkvěla Míša Tomešová (tehdy ještě Doubravová) a Jan Kříž. Ostatní páni zpěváci a paní zpěvačky mi prominou. Že šlo o muzikál z pera dvojice Osvaldová a Soukup, jsem si také zapamatovala. Ale písničky? Ty mi muselo připomenout Spotify. A děj… vím, o co tam šlo, ale jen díky tomu, že je to známý příběh.
Náš výlet začal cestou autobusem do Bečova nad Teplou, kde jsme se sestrou přespávaly u táty. Vyrazily jsme celkem nalehko. Na sobě jen šaty a v batohu tepláky s mikinou, kdyby se během víkendu ochladilo. Měly jsme je připravené hlavně na sobotní večerní grilování. Cesta proběhla nejspíš bez problému, protože z ní si nic nepamatuji.
Chvilku po příjezdu začalo pršet, a to celkem dost. A k dešti se přidala i jeho silnější sestřička bouřka. Na internetu jsme se dočetli, že to nepostihlo jen Bečov, ale v podstatě celý kraj.
Déšť ani bouřka se nevzdávaly. Nevěděli jsme, jestli představení vůbec bude. Sledovali jsme internet a program, jestli se neobjeví informace, že je představení zrušené. Nikde nic. Ale to ovšem neznamenalo, že když tam přijedeme, že bude vyhráno.
Všichni s batohem na zádech, ve kterém se ukrývaly deky, a oblečení spíš na vandr než na muzikál jsme dorazili na Loket. A k nadšení všech představení nebylo zrušeno.
Robin Hood loupil na Lokti prkna z laviček. Bohatým bral, chudým dával
Poté nás čekalo další dobrodružství, a to nemyslím dobrodružství Robina Hooda.
Měli jsme místa v lóži. Vznešený název, že? Ale kdo tehdejší Loket zná, ví, že šlo o obyčejné dřevěné lavice. Byli jsme vyzbrojení dekami a tohle jsme věděli, takže pohoda. Jenomže v naší lóži tak nějak chybělo prkno, na které bychom si mohli sednout. Možná tam nebylo vůbec, možná si ho vypůjčili sousedé z lóže vedle nebo nad námi. Kdo ví.
Tak jsme si prkno půjčili z lóže před námi. Ani po začátku představení na místa nikdo nedorazil, tak jsme nemuseli mít špatné svědomí. Patrně je odradilo počasí, což bylo pochopitelné a takto prázdných lóží bylo více.
V průběhu muzikálu jsme využili prázdného místa před námi k tomu, že jsme si o opěrátko opřeli nohy, přikryli se dekami a užívali si představení.
I přes déšť, bouřku to byl perfektní zážitek, na který máme i po čtrnácti letech vzpomínky. Sice si spíše pamatujeme ty nedokonalosti a abych si svou teorii ověřila, zeptala jsem se i sestry. Nepamatovala si obsazení. Pamatovala si lóži. A táta? Ten si zapamatoval, že tam někdo spadl do vody. A že to bylo celé vtipné a kdyby tam nezpívali, tak by to bylo lepší. On ty muzikály prostě nemusí.
A možná právě proto si některé výlety pamatujeme i po letech. Ne kvůli tomu, že byly dokonalé, ale kvůli drobným komplikacím, které se tehdy zdály nepříjemné a dnes jsou tou nejzábavnější částí vzpomínky. Na Robina Hooda si už nevybavím všechny písničky ani celé obsazení. Ale na déšť, deky a vypůjčené prkno z vedlejší lóže nejspíš jen tak nezapomenu.
