Článek
Ovšem ani tentokrát náš výlet nedopadl podle původních představ.
Rozhodla jsem se totiž, že chci vidět alespoň jeden z památných stromů, které v Lázních Kynžvart rostou. A tak proč ne? Trochu si zajdeme, bude to jen pár kilometrů navíc.
Naším prvním cílem se tedy stala Lípa u kynžvartského kostela. Než jsme k ní ovšem došli, narazili jsme na ceduli upozorňující na největší žulový balvan v okolí. Tentokrát šlo o odbočku dlouhou jen několik set metrů, tak proč ji nevyužít?
Po několika fotografiích Kynžvartského kamene, největšího žulového balvanu v okolí, jsme se vrátili zpět na cestu. Balvan vznikl již ve starohorách, zatímco žlábkovité útvary na jeho povrchu, takzvané pseudoškrapy, vytvořilo až podnebí ve třetihorách. Některé z nich dosahují hloubky kolem 50 centimetrů a délky přes jeden metr.
Po této odbočce by člověk čekal, že už žádné změny trasy nenastanou.
Chyba lávky.
Jedna z dalších cedulí nám připomněla, že kromě zámku se Lázně Kynžvart pyšní i zříceninou hradu.
A tak co? Do Mariánských Lázní můžeme vyrazit někdy příště. Projdeme se jen kolem Kynžvartu.
Jen o pár desítek metrů dál jsme narazili na další skupinu balvanů. Protože u nich tentokrát nestála žádná informační tabule, jednoduše jsme je obešli, vyfotili a pokračovali dál. Teprve doma mi Strava prozradila, že se jedná o Medvědí kameny, další zajímavý žulový útvar nedaleko Kynžvartského kamene. Na vrcholu jednoho z balvanů se dokonce nachází malá skalní mísa.
Medvědí kámen
Konečně jsme se dostali k tomu, kvůli čemu jsme vlastně změnili trasu. Poprvé. Lípa u kynžvartského kostela na nás naštěstí počkala, zatímco my jsme se mezitím stihli rozptýlit několika velkými kameny. Se svými 743 cm v obvodu (měřeno v roce 2014 ve výšce 130 cm) patří mezi nejobjemnější stromy v kraji.
Od lípy jsme se vydali ke zřícenině a cestou se napojili na Pohádkovou cestu u Paní Holle. Při pohledu na lesní stezku prudce stoupající vzhůru jsem si říkala, že po setmění by se její název možná mohl změnit na Hororovou cestu. Za tmy bych ji totiž dobrovolně absolvovat nešla.
Postupně jsme míjeli Paní Holle, Oklepávače kamenů, Krále skřítků i Bílou paní. A protože žádná z pohádkových bytostí neprotestovala proti tomu, že jsme začali téměř uprostřed příběhu, mohli jsme nakonec bez problémů dorazit až ke zřícenině hradu Kynžvart.
Většina lidí se bojí cesty do kopce. Já ne. Nahoru se nějak vyškrábu a plíce mě po chvíli doženou. Horší je to z kopce. Tam mám občas pocit, že se nejdřív skutálí hlava, pak tělo a ruce s nohama zůstanou někde viset na stromě. Naštěstí se to zatím nikdy nestalo.
Tohle jsem si na tomto výletě znovu uvědomila.
Z původního hradu ze 13. století se zde dochovaly už jen zbytky obvodových zdí a dobře zachované pozůstatky strážní věže s hladomornou.
Na turistice se mi líbí ještě jedna věc. Lidé se tam zdraví. A často po pozdravu následují mnohem důležitější otázky než zdvořilostní fráze. Třeba jestli je cesta na druhé straně kopce stejně strašná jako ta, po které právě přišli. A podle výrazu v obličeji tazatele člověk většinou pozná, zda má odpovědět pravdu, nebo raději milosrdně zalhat.
My lhát nemuseli, protože naše cesta byla o trochu schůdnější. Nemuseli jsme lézt po čtyřech. Pro cestu zpět jsme si tedy vybrali opět Pohádkovou cestu, protože ta z té druhé strany byla hororová i za světla.
Těsně pod zříceninou jsme si všimli cedule upozorňující, že vstup na hrad je zakázán. Jenže byla umístěná u odpočívadla a já si nejprve myslela, že patří právě k němu. Že tam bude třeba doporučení uklízet po sobě nebo něco podobného.
Nedalo se nic dělat. Na zřícenině jsme už byli.
Takže pokud vás to zajímá, vstup na zříceninu hradu Kynžvart je skutečně pouze na vlastní nebezpečí.
Cestou dolů si táta chtěl v potoce u Krále skřítků opláchnout ruce a všiml si, že se v něm něco třpytí. Že by to bylo zlato? Zkusili jsme tedy nějaké najít.
Výsledek ale nebyl nijak oslnivý. V pondělí jsme oba normálně nastoupili do práce, takže je zřejmé, že jsme v hledání pokladu příliš úspěšní nebyli.
Po Lípě u kostela a zřícenině byla dalším cílem Lípa u zámeckého pivovaru. A světě, div se, tam jsme už dorazili bez odboček. Pouze s menší přestávkou na svačinu.
Se svými 36 metry je tato lípa nejvyšší památnou lípou v Karlovarském kraji. Vedle ní se nachází bývalý pivovarský sklep, který byl v letech 2018–2021 upraven v rámci projektu na podporu biodiverzity netopýrů v bavorsko-českém pohraničí.
V rámci projektu proběhla rekonstrukce sklepení coby netopýřího zimoviště. Součástí byly také úpravy zeleně podporující letní stanoviště netopýrů. V Kynžvartu získalo odbornou péči 415 vzrostlých stromů poskytujících netopýrům úkryt. V zámeckých areálech Kynžvartu a Bečova nad Teplou bylo vysazeno 119 listnatých stromů pro budoucí generace netopýrů a 1 380 keřů podporujících hmyz. V obou areálech bylo navíc instalováno 100 budek pro netopýry.
Lípa u zámeckého pivovaru a netopýří jeskyně
Po tomto netopýřím překvapení jsme se vydali k Dubu u zámeckého statku, který roste u hráze rybníka. To byl náš poslední cíl, a tak jsme se poté mohli vydat ke kynžvartskému nádraží a vlakem domů.
Z původně patnáctikilometrového špacíru „z–do“ se nakonec stala desetikilometrová poznávací procházka. Do Mariánských Lázní jsme sice nedošli, zato jsme cestou objevili mnohem víc, než jsme původně plánovali.
A pokud vás zajímají další fotografie, najdete je na mém Instagramu.
Zdroje:
Informační cedule po cestě
