Článek
Letošní 50. ročník pochodu z Bečova za minerálními prameny byl nejen svým výročím výjimečný. Kromě tradičních tras nabídl i stokilometrovou trasu. Na cestu vyrazily dvě desítky odvážných mužů a žen už v pátek 5. června v 18 hodin. Museli projít kolem Horního Slavkova, přes Karlovy Vary, Bochov, Žlutice, Toužim a Štědrou a zpět do Bečovské botanické zahrady.
První stovkař dorazil do cíle v sobotu kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Ne všichni stovkaři nakonec dorazili až do cíle. Někteří po cestě zjistili, že sto kilometrů není jen číslo na papíře, ale pořádná porce kilometrů, a rozhodli se své putování ukončit dříve. A hlavně sto kilometrů v kuse jen s minimem spánku!
Za to mají můj neskonalý obdiv. Už jen za to, že se takovou výzvu vůbec rozhodli přijmout. A možná ještě větší obdiv si zaslouží ti, kteří dokázali včas uznat, že sto kilometrů je tentokrát nad jejich síly. Není ostuda nedojít za každou cenu. Naopak. Překonat vlastní ego a naslouchat svému tělu může být někdy stejně velký výkon jako dojít až do cíle.
Jubilejní 50. ročník nebyl jen oslavou kulatého čísla. Tradice pochodu sahá až do roku 1977 a za půl století nebyla ani jednou přerušena. A spolu s krásným počasím tato tradice vylákala do bečovských kopců zhruba 400 nadšenců, což bylo dvakrát více než vloni, a tak byli pořadatelé mírně zaskočeni. Už na startu tak vznikl problém s nedostatkem registračních listů, který vyřešili tak, že páry a skupinky dostaly jeden označený písmenem. Jenže možná vlivem nedostatečné komunikace i špatného signálu ve Sladkovském lese se o tom nedozvěděli kontroloři na stanovištích. Takže vznikaly humorné situace, kdy na otázku, co znamená to „Áčko“ u čísla odpovídal turista kontrolorce a ne naopak.
Během pochodu jsme se občas dali do řeči s ostatními účastníky. A padaly věty typu: „Až vyjdete tenhle kopec, tak už to bude zase do kopce.“ Nebo: „Za tímhle kopcem půjdete z kopce… chvíli.“
Nejvíc mě však pobavil táta větou: „V Bečově je rovina jenom v našem obýváku.“ Po několika výletech v okolí Bečova začínám mít podezření, že si nedělal legraci.
Tyhle hlášky mezi turisty ostatně zněly nejspíš už před padesáti lety. Skoro bych věřila, že někdo na prvním ročníku v roce 1977 říkal: „Nebojte, za tímhle kopcem už to bude lepší.“ A o půl století později se ukázalo, že nemluvil tak úplně pravdu.
Zhruba na desátém kilometru naší patnáctky se nám do cesty postavila řeka Teplá. Mohli jsme si sundat boty, přebrodit ji a pak se zase obout, ale táta, znalý tamních poměrů, věděl o sušším řešení – o lávce schované v trávě jen pár metrů od brodu.
Využili jsme ji a nebyli jsme jediní. Zdálo se, že jubilejní ročník rozdělil účastníky na dva tábory. Na ty, kteří objevili schovanou lávku, a na ty, kteří si domů odnesli i zážitek z brodění.
Jubilejní ročník rozdělil účastníky na dva tábory – lávkaře a brodaře.
V cíli v botanické zahradě nás kromě diplomu a krásné výroční medaile čekalo příjemné posezení s hudbou. Mohli jsme si prohlédnout botanickou zahradu nebo si koupit něco slaného (bramborák, gulášovou polévku) či sladkého (výborné ovocné dezerty nebo zmrzlinu).
Poslední kilometr cesty táta před sebou viděl pivo, které si pak náležitě vychutnal. Já dala přednost výborné bezinkové limonádě.
Padesátý ročník pochodu Z Bečova za minerálními prameny se zkrátka povedl. Počasí přálo, turistů dorazilo rekordní množství a díky tomu vzniklo i několik úsměvných historek, na které se bude ještě dlouho vzpomínat.
Ať už jste patřili mezi stovkaře, lávkaře nebo brodaře, věřím, že si každý z jubilejního ročníku odnesl něco víc než jen razítka do registračního listu.
Zdroje:
