Článek
Někdy, lehce povznesen skvělým pocitem nadcházejícího „záškoláctví“ využívám příměstský vlak na cestu do Prahy.
Jediným dramatem tak bývá jen parkování u nádraží v Říčanech, a zdá se, že díky plánované rekonstrukci získá na obřích rozměrech. Ale pak už nastává jen zvládnutelná rutina, platba parkování přes aplikaci EasyPark, nákup jízdenky přes apku ČD - Moje jízdenka, sluchátka, audioknížka, výstup na „hlaváku“, ranní procházka probouzející se Prahou, až na místo určení. Naučil jsem se udělat si housku do vlaku, abych se slinou v koutku úst nezáviděl snídajícím studentům. Takový byl plán i dnes, ale najednou jsem se ocitnul uprostřed napínavého dobrodružství s nádechem sci-fi.
Docela snadno jsem ráno zaparkoval, zaplatil parkování a vyrazil ku vlaku. Automaticky jsem do apky ČD-Moje jízdenka vyťukal parametry, „odkud/kam“ a šoural se na perón, kde již výhružně bzučel vlak… Ale, jindy vcelku přehledná aplikace Českých drah odmítla poslušnost a suše na mě vystrčila prostředníček PopUpového okna s nápisem online hledání se nezdařilo. Nedařilo se ani po opakovaném restartu telefonu považujíc ho za zpomalený, ale apka úporně trvala na svém.
Bez jízdenky, bez naděje na svezení. Co teď? Poprvé jsem se musel sám sebe zeptat, jak vlastně koupit jízdenku na vlak, když to prostě online nejde.
Vydal jsem se tedy zpět k podchodu nádraží s nadějí, že svou prekérní situaci vyřeším pozorováním stejně postižných spolucestujících, ale nikdo nepanikařil, neťukal zuřivě na displej telefonu s mručením „no tak, dělej, tak co je…?“. V temném pomočeném podchodu se přede mnou zjevila barevná naděje – PID automat. Ale, abych byl upřímný, tenhle zázrak moderní technologie na mě působil jako stroj z jiné dimenze, protože jsem ho dosud reálně nikdy nepoužil a barevné bláboly říčanských sprayerů mi zcela znemožnily pověnovat se návodu.
Po zralé úvaze a s maximálním využití mozkového potenciálu, adekvátního míře probuzení, jsem si tedy koupil jednu PID jízdenku, která mi tak nějak vizuálně připadala jako ta správná a vrátil se na perón k nástupu do dalšího vlaku. Pravděpodobnost, že přijde průvodčí a odkryje mi zcela novou budoucnost, bez platného jízdního dokladu, se mi s ohledem na počet cestujících zdála minimální. Ozval se krátký hvizd a přímo do zavírajících se dveří, ve kterých jsem stál, vstoupil průvodčí.
Mírný verbální útok jsem vyhodnotil jako nejlepší způsob obrany před nefunkční jízdenkou a s vítězoslavným úsměvem jsem muži drah ukázal nefunkční aplikaci s dotazem, „….jak si tedy jako asi mám koupit jízdenku když „jim“ to nefunguje“ na což on suše odpověděl: „…..Vám to nefunguje…“, ale pak smířlivě dodal: „Jojo, víme o tom, že to nefunguje… ale bohužel.“
Ale, abych mu dokázal, že jsem nikterak nechtěl šulit České dráhy a významnou měrou se tak podílím na rekordním hospodářském výsledku, dle standardů účetního výkaznictví (IFRS), jako králíka z klobouku jsem vytáhl požmoulanou PID jízdenku a rovnou se i bezelstně přiznal, že vůbec netuším, jestli je správná, protože jsem prodělal první nákup takové věci v mém životě.
Milý pan průvodčí ji prohlédl jako zkušený detektiv, prozkoumal vodotisky, soutisková znaménka, mikrolinky, holografický proužek a další ochranné prvky, a nakonec prohlásil: „Tak tahle je správná.“ Můj pocit vítězství ale neměl dlouhého trvání. „Nejásejte,“ dodal, „není označená ve strojku. Můžete se za ní třeba pak 1,5 hodinu vozit po Praze, nebo jí použít na zpáteční cestě, ale momentálně jedete bez platného cestovního dokladu.“
Zatnul jsem zuby, potlačil všechny nadávky, které mě napadly na adresu slibované modernizace ČD, a začal jsem se v duchu připravovat na eskalaci ranního dramatu. Vzhledem k bolavým zádům útěk ze zastavujícího vlaku v Kolodějích nepřicházel v úvahu. V tu chvíli se průvodčí naklonil blíž, jako by mi chtěl prozradit státní tajemství a spiklenecky řekl: „Dejte mi 40 Kč a já vám to dám bez přirážky.“ Vytáhl jsem peněženku s monogramem, kterou jsem dostal darem, předal požadovanou částku a poděkoval mu za vydaný platný cestovní doklad.
Ještě jsem se tak napůl omluvil, že ho v tom fofru takhle zdržuji svou neznalostí procesů ČD. On jen s úsměvem dodal: „A teď si pane představte tu digitální identitu občana a všechny ty další výmysly. To teprve bude hardcore. Budeme sedět doma, lajkovat vládní videa a kdo se toho nezúčastní, bude aktivně monitorován a stane se postupně občanem druhé, či ještě nižší kategorie.“ Otočil se, udělal pár kroků k dalším přistoupivším, pak se vrátil a s vážným výrazem na mě ukázal prstem a řekl: „…to není sci-fi, pane, to bude za pár let… věřte mi, tak za deset“ odtušil a zmizel.
Když jsem jel odpoledne zpět z Prahy, prožil jsem, díky nějaké výluce a mimořádně události na trati, ve vlaku hodinu čtením řady online upozornění jak se zpoždění protáhne ze 3 minut, pak na 5, další pípnutí už vyhrožovalo 30 minutami, byl jsem informován, jak vlak pojede místo z koleje 7J nakonec z koleje 5J a pochopil, že už jim apka zase funguje. O stavu dopravy jsem byl v nejedoucím vlaku informován, tuším každé 3 minuty (nepočítaje nádražní tlampač) a ve vážných obavách, aby další výstupní stanice nebyla České Budějovice, jsem si mumlal něco ve stylu: „informujou, informujou, ale nejedou“
A tak jsem skálopevně přesvědčen, že tenhle ranní průvodčí nebyl jen tak obyčejný zaměstnanec Českých drah. Byl to cestovatel z budoucnosti a já jsem díky němu nejen získal jízdenku, ale také docela jasný náhled do naší digitální budoucnosti.
