Článek
Reinhardt BUHR je opravu velmi pozoruhodný a zajímavý hudebník, známý svou kreativní kombinací různých žánrů a jeho osobitým přístupem k hudbě. Pochází z Německa a je především kytaristou, skladatelem a producentem. Je známý tím, že do smyček míchá prvky folku, rocku, elektroniky a world music. Jeho hudba je často popisována jako experimentální a emocionálně silná, s důrazem na atmosféru a textury. Reinhardt vyniká nejen svou hrou na kytaru, ale také tím, jak přirozeně dokáže vytvářet komplexní zvukové krajiny a používat různé nástroje a zvukové efekty.
Jeho cesta je příběhem proměny a oddanosti. V pouhých 19 letech ho fascinovala kamarádova vášeň pro kytaru, což ho přivedlo k tomu, aby si ji sám vzal do ruky. Rychle se dostal k flamenkové kytaře, a jakmile objevil kouzlo tohoto nástroje nechtěl už přestat. Dnes do svých vystoupení vkládá nejen kytaru, ale i celou paletu dalších nástrojů, od elektrického violoncella a didgeridoo po šofar a elektrický saxofon. Každý nástroj vypráví jiný příběh, každý tón rezonuje s nějakým hlubším vnitřním prostorem. A výsledkem je, že jeho hudba zní jako magické spojení elektronických beatů a meditativních prvků, které vás přenesou do zcela jiného světa – do momentu, kdy máte pocit, že se vše zastavilo a jste naprosto propojeni s vesmírem kolem sebe.
Když jsem se zavřenýma očima soustředil na jemné textury zvuků a zaposlouchával se do každého tónu, ale i frenetických bicích jihoafrického bubeníka, můj mozek se dostával do stavu, kde není potřeba analyzovat, co se děje okolo. S hudbou se propojujeme na hlubší úrovni, kde jsou ukryté naše nejintenzivnější emoce. Zvuky nás mohou vrátit k dávným vzpomínkám, ztrátám nebo touhám, které jsme si už dávno nechali ujít. A protože podvědomí nezná slova, začnou vyplouvat pocity v čisté formě – slzy, které jsou přirozeným projevem toho, co jsme si do té chvíle nechávali pro sebe.
Poslech této hudby tedy není jen relaxační záležitostí. Je to i hluboce emocionálním zážitek, který mě přivádí k introspekci, jednotlivé tóny se dotýkají mých emocí, otvírají skryté pocity, protože to není o tom, co se hudba „snaží“ říct, ale spíše o tom, co v nás sama aktivuje. A v tom spočívá její skutečná síla.
Proto je, alespoň pro mě, Reinhardt Buhr fenomenální muzikant, který redefinoval hranice hudební kreativity!
A tohle kouzlo se dělo na ostrově Štvanice, v srdci Prahy, v alternativním prostoru s dlouhou tradicí, v klubu FUCHS2.
V počátku 30. let 20. století byla v srdci Prahy postavena kavárna, která se díky své funkcionalistické architektuře rychle stala jedním z prvních modernistických symbolů městské kultury. Architekt Josef Fuchs, tvůrce tohoto jedinečného prostoru ji navrhl v těsné blízkosti proslulého stadionu Štvanice, jenž se v roce 1947 zapsal do historie československého hokeje, když zde naši hokejisté poprvé zvítězili na Mistrovství světa.
V průběhu času se kavárna proměnila a koncem 80. let ji čekala přeměna na diskotéku, která ve své době získala na oblibě pod názvem „Face2Face“.
S příchodem 21. století však začal její příběh nabírat smutný směr. V roce 2011, kvůli havarijnímu stavu, byl zdemolován nejen stadion Štvanice, ale hrozilo i zániku samotné kavárny. Naštěstí se našli lidé, kterým nebyla lhostejná budoucnost tohoto funkcionalistického skvostu. Díky úsilí nadšenců z několika pražských kolektivů, kteří se rozhodli zachránit její jedinečný charakter, přežila kavárna těžké časy.
Od prosince 2018 nese nový název Fuchs2 a stala se pevnou součástí elektronické a alternativní kultury. Dnes je bezpečným přístavem pro všechny, kteří hledají inspiraci v progresivních hudebních směrech, výtvarném umění a neotřelých kulturních projektech.
