Článek
Asi většina z Vás zná taková ta období, kdy cítíte, že s vámi není něco v pořádku, ale neumíte to definovat, pro své pocity nemáte žádné racionální důvody. Mě hodně pomáhá být sám se sebou. Není to nic proti druhým proti blízkým a okolí, ale tak jako se na někoho těšíte, až se s ním potkáte, protože jste na něj dlouho neměli čas, tak se někdy těším sám na sebe. Nejvíce jsem si to uvědomil na JIP v Č. Budějovicích, kde jsem se probral pro nehodě na kole a uvědomil jsem si, že nebudu-li jednou za čas nalézat čas sám na sebe dobrovolně, bude mi tento čas poskytován ve formě fyzických a psychických nehod.
Dodnes se mi dělá zle, když slyším houkající sanitku a zalíbení nenacházím ani v ostatních disciplínách našeho zdravotnictví. Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem začal mít tušení blížícího se maléru, že mi do cesty vstoupily pobyty ve tmě. Hned jsem věděl, že potřebuji zklidnit právě touto formou a aniž bych řešil terapeutický význam, či dosah, spojení se s vyšším já, míru vlastního sebepoznání vycházející z tradice tibetských mnichů, začal jsem hledat vhodné místo. Věděl jsem, že potřebuji dál od domova a tak i přes fakt, že je u nás ve vsi obci je jedno takové místo, vybral jsem si Klementinu Gasparovou ve Starých Smrkovicích. Jednak mi velmi sedla Klementina jako bytost a pak se mi hodně líbilo přírodní povedení pokojů, v mém případě Strom života. Příjemným a smysl pro detail potvrzujícím bonusem jsou dřevěné příbory z různých druhů dřeva, které jsou na výběr před zhasnutím, dřevěné misky, misky na čaj…
Zcela úmyslně jsem si nevyhledával žádné informace ani zkušenosti ostatních absolventů pobytů ve tmě (ač mě lákal Duškův názor na jeho prožitek), abych si zbytečně nevytvářel očekávání a sledoval, zda se plní, či zda zažívám to, co bylo předpovídáno, či co bych měl zažívat. Irča mě odvezla do Starých Smrkovic, vybídla mě, ať jsem na sebe opatrný a slíbila, že si mě za týden vyzvedne. Úvodní sezení s Klementinkou bylo, krátké, příjemné, byl jsem informován a o způsobu podávání jídla (vybral jsem si vegetariánskou stravu) a protože jsem začal cítit jakousi mírnou nervozitu, chtěl jsem vstoupit co nejdříve. Nejprve jsem si dřevěný pokojík prošel, osahal, kde co je, připravil si věci k posteli, oblečení do úložného šuplíku pod postelí, hygienické potřeby do koupelny, „nakrokoval“ jsem si cestu k WC a se zajíkajícím se hlasem jsem vydal tichý pokyn ke zhasnutí.
Teď asi čekáte popis, jak jsem se cítil co všechno jsem prožíval, na co myslel, jak jsem v té tmě jedl, jak jsem hledal WC, kdy se jsem se v šeru rozkoukal apod. Ten týden byl velmi intimní a jen můj, proto ho nebudu popisovat, každý to musí zažít sám Ale heslovitě a neuspořádaně mohu říct: Při smyslové deprivaci se zbystří ostatní smysly, a tak mi vegetariánská jídla a bylinkové čaje moc chutnaly. Sice jsem po 3 dnech pozbyl potřeby jíst, ale čaje mi bohatě stačily. Byl to můj první 4denní půst. Na začátku jsem hodně spal, ale jak dlouho opravdu nevím, prostě asi jak jsem potřeboval. Za celý pobyt ve tmě nezahlédnete vůbec nic, místnost je dokonale světlotěsná a zvukotěsná.
Žádné deprese či halucinace se nedostavovaly, ani žádná katarze, ale chvíli trvalo, než jsem přestal bojovat sám se sebou a začal být vědomým v přítomnosti. A když se to stalo, čehož si nelze nevšimnout, obklopí vás absolutní mír a bezvýhradné přijetí sebe sama. A tak jsem si hodně času povídal se svým já (asi tříletým, s velmi vážným výrazem) a byl překvapen, jak jednoduché odpovědi na své, před týden složité otázky jsem dostával. Ptal jsem se po zdroji odpovědí a neustále jsem byl ujišťován, že všechny odpovědi, které potřebuji vědět, prostě vím a vím je odjakživa, jen jsem se na ně nikdy neptal. Když jsem se zbavil předsudku, že nemohu nahlas mluvit sám se sebou jako rovný s rovným, velmi jsem si to užíval a zažíval opravdu báječné rozhovory, provázené smíchem i pláčem.
Ten týden hrozně rychle utekl a když jsem doslova začal nacházet potěšení v hovorech se sebou samým, ozvalo se zaklepání Klementinky, zda jsem připraven na malou svíčku zapálenou v chodbě. Trvalo asi 40 minut, než jsem vylezl na světlo, zvuk, do reálného světa. Z celého pobytu bylo to doznění asi to nejnepříjemnější, protože mě to nějakou formou vytrhlo z bezpečí tmy, tepla a ticha, rozjímání. Vlastně mi to připomínalo porod, ale ne takový ten dramatický, s přidušením, s křikem, překotnou „zdravotnickou péčí“. Vůbec jsem nebyl schopen definovat, jak se cítím, co mi pobyt dal a nekomfortně jsem se cítil jen po fyzické stránce, duše byla naprosto v pořádku.
Klementině jsem řekl, že se určitě někdy vrátím, protože jsem ještě nepřišel na to, kdo jsem, ale už vím, kdo nejsem, a to vlastně také není málo. A pokud byli a jsou lidé, kteří mě vidí jinak, je to jejich věc, se kterou já nemusím vůbec nic dělat a vůbec na ní nemusím reagovat. Ale jestli chcete potkat sami sebe, třeba ve formě malého kluka, jako se to stalo mně, či holky, povídat si s nimi o věcech, na které nebyl čas, nebo odvaha mluvit např. v dětství, jděte do toho. Nevymlouvejte se, že si nemůžete dovolit nebýt týden na PC a vypnout mobil, že to rodina bez vás týden nezvládne. Prostě to udělejte, nic a na nic nečekejte, jen věřte, stojí to za to.
