Článek
Protože nám ve zběsilé COVIDové době propadla celá dovolená na Slovensku a nový majitel Penzionu Čerešňový sad nám bez náhrady a diskusí zrušil zaplacený poukaz, (…..keď ti to pomôže, poslúž si…)! rozhodli jsme se ještě přeci jen dát Slovensku jednu šanci a podívat se na Lomničák. A to zcela bez vlivu reklamní kampaně „Slovensko překvapí“.
Řekli jsme si, že bez velkých očekávání dáme někde halušky, nějakou kolibu a vyjedeme na Lomničák, kde si dáme kapučínko jako Tali z Románu pro muže.
Kamarádka Alena mi vyprávěla cosi o Popradské mafii, Tatranské mafii, do toho na Slovensku aktuálně probíhala „válka policajtů“, takže jsme dospěli k názoru, že to může být už jen lepší…
Při překračování hranice na Slovensko z rádia zpívala Kristína (Peláková) mou oblíbenou a chytlavou písničku Najkrajšie stromy sú na Horehroní, to tiché bratstvo, vraví mi poď. Po natankování doufáme, že nás nič nezroní a vyrážíme na procházku okolo Štrbského plesa, po ní následovalo ubytování a po něm jsme vyrazili do centra Popradu na večeři. V centru Popradu již stojí podium a chystá se překvapivě koncert Kristíny (Pelákové). No, proč ne, to bude nějaké znamení a večeři se živou hudbou jsme si dlouho nenaordinovali. Znovu, tentokrát živě, jsme se nechali ujišťovat, že „Najkrajšie stromy sú na Horehroní.“ Ráno po snídani jsme zvědavým pohledem z hotelového pokoje pozorovali Lomničák, halící se do mraků a netrpělivě jsme vyrazili, vybaveni různými kódy, aplikací GoPass, potvrzovacími smskami a pro jistotu i vytištěnými emaily. Tuto atrakci sice provozuje jedna firma, ale na každou část lanovky, chtějí pokaždé vidět něco jiného, takže kromě jistoty v podobě vytištěných emailů, neustále hledáte v aplikaci Gopass potvrzení toho, či onoho, ten či onen aj hentý kód. Praxe ani neodpovídala zkušenostem na diskusních fórech, kde jsem se snažil načerpat informace pro bezproblémový výlet.
Jsem si zcela jist, že by se dala cesta na Lomničák vyřešit dvěma kódy v „povinné“ aplikaci, ale zase by to nebyla taková legrace, když po vás najednou chce obsluha lanovky vidět email, kterým vám před měsícem potvrdili v době registrace do aplikace, že vám prodali jízdenky na lanovku. A pro každého cestujícího musíte mít samostatný registrovaný profil. Aneb jak se v době digitalizace dá dopřát úřednímu šimlu…Pro pořádek: úřední šiml je termín z rakouské němčiny, kde výraz Schimmelreiteroznačuje úředníka pracujícího mechanicky podle šablony, přičemž jej doslovně můžeme přeložit jako „jezdec na šimlovi“.
A jen tak pro vaše info: 2 jízdenky na Lomničák + 2× prosecco + 2× cappuccino = 2 zpáteční letenky Praha - Londýn. Podotýkám, že koupit dvě zpáteční letenky do Londýna je i technicky mnohem jednodušší a transparentnější než si na vybrané datum zajistit cestu lanovkou.
Cesta na Lomničák je samozřejmě moc hezká, ta malá zavěšená kabina, známá nejen z Anděla na Horách, se skoro nezměnila, ale to počasí… Tak počasí na hoře se mění 3× během pěti minut což v Tatrách nikoho nepřekvapí a naprosto rozumím nenávisti vůči turistům v Crocsech a šortkách. Ale při troše štěstí a trpělivosti se mraky ve výšce 2634 m nad mořem alespoň na chvíli rozestoupí a vy si užijete nádherný výhled. A když 100 m pod vámi letí vrtulník, připadáte si jako orel skalní.
Jen mě zaskočilo, že kamkoliv přijdete, na benzínku, ke stánku s občerstvením, do restaurace na večeři, do baru na panáky(y), či do hotelu, tak slováci obecně, jsou otrávení a nepříjemní. Ráno, odpoledne, večer…. Nevím vlastně, proč jsem žil v představě, že Slováci jsou bodří, přátelští „bratia“. Chápu, že žít v lokalitách, kde je hlavní obživou nikdy nekončící turistický ruch, je asi někdy na palici a možná je to strašně stereotypní a ubíjející životní styl. Ale zase na druhou stranu se nemohu zbavit vtíravé otázky, kterou jsme chtěl mnohokrát vyslovit „…. a co byste tu jako bez těch „po*ebaných turistou“ asi tak dělali?“
Takže, Lomničák na bucket listu odškrtnut, negativní vzpomínky zahnány, ale myslím si, že se už pro příště bez překvapujícího Slovenska obejdu.
