Můžu si vás nahrát? Kdy pacient smí natáčet zdravotníka

Mobil v ordinaci už dávno není nic výjimečného. Někdo si chce nahrát pokyny po výkonu, protože ví, že si doma polovinu informací nebude pamatovat. Jiný chce zaznamenat konflikt nebo doložit, že mu podle jeho názoru byla odmítnuta péče. A někdo prostě začne natáčet a vůbec neřeší, kdo další se dostane do záběru.

Téma je dnes natolik časté, že Ministerstvo zdravotnictví v červnu 2026 zveřejnilo návrh stanoviska k pořizování nahrávek zdravotníků. Nejde o nový zákon ani o závazný výklad práva. Dokument má interpretační a doporučující povahu a vychází z již platných právních předpisů a soudní judikatury.

Základní pravidla vycházejí především z občanského zákoníku, zákona o zdravotních službách, pravidel ochrany osobních údajů a z rozhodování soudů v konkrétních případech.

Krátká odpověď zní: někdy ano.

Neexistuje obecné a neomezené právo natáčet zdravotníky kdykoli a za jakýchkoli okolností. Stejně tak ale není úplně pravdivá věta: „Bez mého souhlasu mě nikdy nahrávat nesmíte.“

Zákon chrání soukromí, podobu, hlas i osobnost člověka. Zároveň však připouští situace, kdy lze záznam pořídit i bez souhlasu – například pokud je skutečně potřebný k ochraně práv člověka.

Vždy záleží na konkrétních okolnostech a také na tom, zda je způsob nahrávání přiměřený tomu, čeho chce člověk dosáhnout.

Pacient vytáhne telefon:

„Tak teď si vás natočím.“

Sestra odpoví:

„S tím nesouhlasím.“

Kdo má pravdu?

Překvapivě mohou mít kus pravdy oba.

Pokud pacient například tvrdí, že nebyl řádně poučen, že mu byla neoprávněně odmítnuta péče nebo že s ním někdo jednal ponižujícím způsobem, může se později dostat do situace, kdy bude stát jeho tvrzení proti tvrzení zdravotníka.

Nahrávka pak může mít své opodstatnění jako důkaz.

To ale neznamená, že je automaticky přípustné tajně nahrávat každou návštěvu lékaře „pro jistotu“.

Pokud to okolnosti dovolují, je vhodnější nahrávání předem oznámit. Pořízení záznamu bez vědomí druhé strany by mělo být spíše výjimečným řešením pro situace, kdy má člověk skutečný důvod chránit svá práva a jiný rozumný způsob jejich ochrany není k dispozici.

Ani cedule „zákaz nahrávání“ proto nemusí vyřešit úplně všechno.

Vnitřní pravidla zdravotnického zařízení nemohou předem vyloučit každou situaci, kdy může být nahrávka legitimním prostředkem ochrany práv nebo důkazem.

To ovšem rozhodně neznamená, že pacient může chodit po oddělení a natáčet, koho a co chce.

Tohle je možná nejdůležitější rozdíl celého tématu.

Pacient může mít v konkrétní situaci oprávněný důvod záznam pořídit a například ho přiložit ke stížnosti. Z toho ale automaticky nevzniká právo zveřejnit video na sociálních sítích.

Je velký rozdíl mezi větou:

„Tuto nahrávku přikládám ke stížnosti, protože podle mě dokládá, co se stalo.“

a příspěvkem:

„Podívejte se, jak se chová tahle sestra.“

zvlášť pokud je doplněný jejím jménem, sestříhaným videem nebo výzvou ostatním, aby příspěvek sdíleli.

Zveřejnění záznamu může zasáhnout do práv zdravotníka. Riziko je ještě vyšší, pokud je video vytržené z kontextu nebo zachycuje další pacienty či informace o jejich zdravotním stavu.

Nahrávka, která má sloužit jako důkaz při stížnosti nebo sporu, by proto měla zůstat pokud možno v původní podobě a být předána tomu, kdo má případ posoudit.

Právo pořídit nahrávku kvůli ochraně vlastních práv samo o sobě neznamená právo ji veřejně šířit.

Člověk v čekárně, pacient na vedlejším lůžku nebo někdo za plentou nemá s vaším sporem nic společného.

Navíc už samotná přítomnost člověka na určitém zdravotnickém pracovišti může vypovídat něco o jeho zdravotním stavu.

Proto je zásadní rozdíl mezi nahráváním vlastního rozhovoru s lékařem a natáčením celé čekárny, ambulance nebo nemocničního pokoje.

Pokud jsou další pacienti rozpoznatelní nebo je na záznamu slyšet, co řeší se zdravotníkem, jde o výrazně citlivější zásah do jejich soukromí.

A právě tady se může původně pochopitelná snaha jednoho pacienta chránit vlastní práva velmi rychle dostat do konfliktu s právy někoho úplně jiného.

Ne jako běžnou soukromou iniciativu.

Lékař nebo sestra si nemohou pacienty preventivně natáčet na vlastní telefon jen proto, že se chtějí „pojistit“ nebo protože pacienti někdy nahrávají je.

Jiná situace nastává tehdy, když obrazový nebo zvukový záznam pořizuje poskytovatel zdravotních služeb pro konkrétní a předem stanovený účel – například pro diagnostiku, dohled nad pacientem, bezpečnost nebo výuku.

Takové zpracování musí mít jasný účel, odpovídající právní důvod a údaje pacienta musí být řádně chráněny.

Ve zdravotnictví se s obrazovými záznamy běžně pracuje například při sledování pacienta na jednotkách intenzivní péče nebo tam, kde zdravotnický personál nemůže být během určité části vyšetření přímo u pacienta.

To je ale úplně jiná situace než soukromé video uložené v telefonu lékaře nebo sestry.

Práce s obrazem, hlasem a zejména se zdravotními údaji musí mít konkrétní důvod a bezpečný způsob zpracování a uložení.

Komplikovanější situace může nastat ve chvíli, kdy pacient vyhrožuje nebo přímo útočí.

V konkrétním případě může vzniknout potřeba zachytit jeho jednání jako důkaz k ochraně práv zdravotníka.

Ani to však neznamená obecné oprávnění zaměstnance nahrávat problémové pacienty preventivně na soukromý telefon.

Ve zdravotnickém zařízení je zpravidla vhodnější využít nastavené bezpečnostní postupy – přivolat kolegu, ostrahu nebo policii a událost řádně zaznamenat do příslušné dokumentace.

Každou takovou situaci je nutné posuzovat jednotlivě.

Pacient si se souhlasem nahraje pokyny zdravotníka
ANO
Nejjednodušší a nejméně problematická varianta.

Pacient bez souhlasu nahraje konkrétní situaci kvůli ochraně svých práv
PODLE OKOLNOSTÍ
Musí existovat skutečný důvod a způsob pořízení nahrávky musí být přiměřený.

Pacient tajně nahrává každou návštěvu „pro jistotu“
SPORNÉ
Skryté nahrávání by nemělo být běžným pravidlem.

Pacient natáčí další pacienty v čekárně nebo na pokoji
ZPRAVIDLA NE
Zasahuje do jejich soukromí a může zachytit velmi citlivé informace o jejich zdravotním stavu.

Pacient předá nahrávku jako podklad ke stížnosti
ANO, MŮŽE
Pokud nahrávka souvisí s ochranou jeho práv a je pro řešenou věc relevantní.

Pacient zveřejní nahrávku zdravotníka na sociální síti
NE AUTOMATICKY
Právo nahrávku pořídit kvůli ochraně vlastních práv samo o sobě neznamená právo ji veřejně šířit.

Nemocnice pořizuje záznam pro diagnostiku nebo dohled
ANO, ZA STANOVENÝCH PODMÍNEK
Musí mít jasný účel, právní důvod a odpovídajícím způsobem chránit údaje pacienta.

Zdravotník si preventivně nahrává pacienty na svůj soukromý telefon
NE JAKO BĚŽNÁ PRAXE
Samotné povolání zdravotníka k takovému nahrávání neopravňuje.

Zdravotník zaznamená konkrétní útok nebo vyhrožování
PODLE OKOLNOSTÍ
Může jít o ochranu jeho práv, vždy však záleží na konkrétní situaci a přiměřenosti takového postupu.

Nahrávka může pacientovi pomoct zapamatovat si pokyny. Může doložit průběh sporné situace a někdy skutečně pomáhá chránit jeho práva.

Stejně tak může zdravotnické zařízení používat obrazové záznamy tam, kde jsou potřebné pro léčbu, dohled nebo bezpečnost.

Hranice ale existují na obou stranách.

Možná tedy není nejdůležitější otázka:

„Můžu si vás nahrát?“

Mnohem důležitější jsou tři jiné:

Protože mezi záznamem, který člověku pomáhá chránit jeho práva, a videem, které zasáhne do práv někoho jiného, může být někdy jen jedno kliknutí na „Sdílet“.

Poznámka autora: Článek vychází z právního stavu a veřejně dostupných podkladů k 3. srpnu 2026. Ministerstvo zdravotnictví zveřejnilo návrh stanoviska k pořizování nahrávek zdravotníků, který má interpretační a doporučující povahu; nejde o nový právní předpis ani závazný výklad práva. Také materiál Úřadu pro ochranu osobních údajů ke kamerovým systémům ve zdravotnictví je v době přípravy článku dostupný jako návrh doporučení.