Článek
Fotografie z prvního školního dne patří k těm, které se v rodinných albech uchovávají dlouhé roky. Nová aktovka, slavnostní oblečení, kornout se sladkostmi a před školou trochu nervózní prvňák. Pro rodiče je to často chvíle dojetí a hrdosti. Dítě ale může stejný den prožívat úplně jinak. Vedle radosti a zvědavosti se může objevit nejistota nebo docela obyčejný strach.
Některé děti vejdou do třídy bez zaváhání. Jiné se ještě ve dveřích drží rodiče, pláčou nebo se několikrát ujistí, kdy pro ně přijde. U některých se napětí objeví už několik dní před začátkem školy. Hůře usínají, jsou podrážděné, bolí je břicho nebo najednou prohlašují, že do školy vlastně vůbec nechtějí.
Dospělého může napadnout rychlé uklidnění: „Nebreč, vždyť už jsi velký školák.“
Jenže prvního září ráno dítě žádnou pomyslnou hranici nepřekročí. Nestane se během jediné noci odolnějším, samostatnějším ani jistějším. Naopak před ním najednou stojí řada situací, které ještě nezná.
Z předškoláka se školák nestane prvního září ráno
Nástup do základní školy je významným vývojovým mezníkem. Nemění se jen budova, do které dítě každé ráno přichází. Jiný je denní režim, vztahy, požadavky i samotná role dítěte.
Nová třída, učitelka nebo učitel, noví spolužáci a jiná pravidla. Dítě se učí orientovat v neznámém prostředí, déle se soustředit, reagovat na pokyny, fungovat ve větší skupině a postupně přebírat odpovědnost za věci, se kterými mu dříve pomáhali dospělí.
Národní pedagogický institut ve svých materiálech věnovaných přechodu z mateřské do základní školy upozorňuje, že nelze očekávat, že všechny děti přijdou do první třídy na stejné „startovní čáře“.
Nejde přitom jen o to, kdo už umí napsat své jméno, počítat nebo pozná některá písmena. Děti se liší mírou samostatnosti, komunikačními a sociálními dovednostmi, schopností soustředit se, předchozími zkušenostmi i způsobem, jakým reagují na změnu a zátěž.
Co jedno dítě bere jako dobrodružství, může druhé vnímat jako velmi nejistou situaci. A ani jedno není špatně.
Stejně tak nemá příliš smysl určovat, za kolik dnů by si měl „správný prvňák“ na školu zvyknout.
„Vždyť chodil do školky“
Dítě přece několik let navštěvovalo mateřskou školu. Bylo bez rodičů, pohybovalo se v kolektivu, respektovalo určitá pravidla. Proč by tedy měla první třída představovat takovou změnu?
Protože mateřská škola už pro něj byla známým světem.
Vědělo, kam si odloží oblečení, kde je toaleta, za kým může přijít, když něco potřebuje, s kým si obvykle hraje a jak přibližně bude den probíhat. V první třídě si podobnou jistotu teprve vytváří.
Pro dospělého je otázka, kam položit aktovku nebo kdy je možné dojít si na toaletu, banalitou. Šestileté dítě ale současně poslouchá novou učitelku, snaží se zapamatovat jména spolužáků, pochopit pravidla a ještě přemýšlí, zda rodič opravdu přijde v domluvenou dobu.
Není divu, že může být první dny unavené, nejisté nebo zamlklé.
Strach z odloučení se může objevit znovu
I dítě, které běžně pobyt bez rodičů zvládá, může v neznámé situaci začít odloučení prožívat citlivěji. Neznamená to automaticky problém se školní zralostí ani psychickou poruchu.
Strach a úzkost patří k běžným lidským reakcím. Silnější bývají především ve chvílích, kdy nevíme, co nás čeká a jak se v nové situaci zachovat. Dospělý má za sebou desítky podobných zkušeností. Prvňák jich má podstatně méně.
Navíc nemusí umět říct: „Jsem nejistý a mám strach.“
Místo toho se více drží rodiče, několikrát se ptá, kdy pro něj přijde, večer nemůže usnout nebo ho ráno bolí břicho. Někdy si stěžuje na bolest hlavy nebo nevolnost.
Takové obtíže není vhodné automaticky odbýt jako předstírání. Psychické napětí se u dětí může projevit i tělesně. Současně ale není správné každou bolest břicha nebo hlavy připsat nervozitě ze školy. Pokud se potíže opakují, jsou výrazné nebo se zhoršují, je vhodné poradit se s pediatrem.
Prázdniny skončily, tělo o tom ještě nemusí vědět
Začátek školy není jen změnou prostředí. Po dvou měsících se často výrazně mění také denní rytmus.
Během prázdnin děti zpravidla chodí později spát, ráno déle spí a celý den bývá volnější. Potom přijde první školní týden a najednou je nutné vstát na budík, nasnídat se, obléknout, odejít včas a několik hodin fungovat podle pevného programu.
Samo o sobě to nemusí být nic dramatického. V kombinaci s nástupem do úplně nového prostředí už ale může být změn najednou poměrně hodně.
Proto není od věci vracet se ke školnímu rytmu postupně ještě před prvním školním dnem. O něco dříve chodit spát, ráno postupně posouvat vstávání a trochu upravit také čas jídla.
Pravidelný režim není důležitý jen kvůli tomu, aby dítě ráno nezaspalo. To, co se opakuje a dá se předvídat, bývá pro dítě jednodušší. Nemusí každou chvíli řešit, co se bude dít dál.
První dny mohou být jednoduše vyčerpávající
Stačí si představit několik hodin ve zcela novém prostředí.
Hluk na chodbách, cizí hlasy, nové děti, zvonění, různé pokyny, přesuny mezi šatnou, třídou, jídelnou nebo družinou. K tomu pravidla, která je potřeba pochopit, a spousta drobných informací, které dospělý ani nevnímá jako něco podstatného.
Pro dítě je to během několika hodin velké množství nových podnětů.
Po návratu domů proto nemusí následovat nadšené půlhodinové vyprávění o každém spolužákovi a každé pastelce. Některé dítě začne povídat hned, jiné až později. A další bude jednoduše unavené, protivné nebo bude chtít mít chvíli klid.
To ještě nemusí být známka toho, že se ve škole stalo něco špatného.
První školní týdny také nemusí být ideální dobou pro okamžité zaplnění každého odpoledne. Družina, sport, angličtina, hudební nástroj a další kroužky mohou jednotlivě dávat smysl, ale dítě může na začátku školního roku potřebovat také obyčejný čas doma.
Nemusí být stále někde vedeno, rozvíjeno a zaměstnáváno.
Když pochvala začne znít jako povinnost
„Ty budeš určitě nejlepší.“
„Ty jsi chytrý, samé jedničky budou hračka.“
„Já jsem v první třídě už dávno uměl číst.“
Většinou jde o dobře míněné věty. Rodič chce dítě povzbudit nebo mu dodat sebevědomí. Jenže dítě může slyšet i něco jiného: očekává se ode mě, že budu dobrý.
A co když nebude?
Právě na začátku školy ještě nikdo neví, jak rychle se dítě bude učit číst, psát nebo počítat. Neví to rodič, učitel ani samotné dítě.
Prvňák proto nepotřebuje ujištění, že bude nejlepší ze třídy. Daleko užitečnější je vědět, že nemusí všechno zvládnout napoprvé. Může něco pokazit, něčemu nerozumět, zeptat se nebo požádat o pomoc.
Totéž platí pro srovnávání se starším sourozencem nebo s tím, co rodič údajně zvládal v první třídě před třiceti lety. Dítě z toho většinou mnoho nezíská.
„Já tam nechci“
Za jednoduchou větou mohou být velmi rozdílné důvody.
Možná se dítěti nechce ráno vstávat. Možná má strach, že nenajde toaletu. Neví, s kým bude sedět, jestli se stihne najíst nebo kam má po skončení vyučování jít. Může mít obavu, že nebude znát odpověď, nebo se mu jednoduše nechce odloučit od rodiče.
Odpověď „Ale prosím tě, vždyť se nemáš čeho bát“ obvykle příliš nepomůže. Dospělému může dětská obava připadat nepodstatná, dítě ji ale skutečně prožívá.
Mnohem víc se můžeme dozvědět jednoduchou otázkou:
„Co ti na zítřku dělá největší starost?“
Někdy přijde odpověď, kterou rodič vůbec nečekal.
Třeba: „Nevím, jestli mě po škole najdeš.“
Takovou obavu lze řešit mnohem snáz než neurčité „nechci tam“. Dítěti můžeme přesně říct, kde bude čekat, kdo pro něj přijde a co má udělat, kdyby se něco změnilo.
To, co je pro dospělého samozřejmé, dítě ještě vědět nemusí.
Pláč prvního září není vysvědčení pro rodiče
Když dítě před školou pláče, neznamená to, že rodiče něco pokazili. A stejně tak není možné jen podle několika slz rozhodnout, že dítě na školu není připravené.
Zvykání si na nové prostředí nějakou dobu trvá. Někdo se rychle zorientuje, jiný potřebuje více času a ujištění.
Někdy navíc proběhnou první dny překvapivě dobře a obtíže se objeví až po týdnu či dvou. Počáteční slavnostní atmosféra skončí, škola začne být každodenní povinností a dítě zjistí, že nový režim nebude jen na několik dní.
Proto je užitečnější než samotný pláč sledovat, co se děje v čase. Zda se obtíže postupně mírní, zůstávají stejné, nebo naopak sílí. A také jestli dítěti zásadně komplikují běžné fungování.
Kdy už je dobré zbystřit
Určitá nervozita na začátku školního roku není neobvyklá. Pokud ale potíže přetrvávají, postupně se zhoršují nebo výrazně zasahují do života dítěte, není dobré je přehlížet.
Pozornost si zaslouží například opakované intenzivní odmítání školy, velmi silný strach před odchodem z domova, dlouhodobé problémy se spánkem nebo opakované bolesti břicha, hlavy či nevolnosti. Podobně je vhodné všímat si výrazné změny chování, dlouhodobé podrážděnosti, smutku, uzavírání se do sebe nebo nově vzniklého pomočování.
Žádný jednotlivý příznak sám o sobě neznamená konkrétní diagnózu.
Praktické je začít rozhovorem s třídním učitelem. Dítě, které ráno pláče u dveří školy, totiž může být deset minut po odchodu rodiče úplně v pořádku. Učitel může popsat, jak se během dne zapojuje, zda komunikuje s ostatními a jestli si všiml něčeho neobvyklého.
Pokud obtíže pokračují, lze podle jejich charakteru využít školní poradenské pracoviště, pedagogicko-psychologickou poradnu, pediatra nebo dětského psychologa. U opakovaných tělesných potíží je samozřejmě důležité nepřehlédnout jejich možnou zdravotní příčinu.
Někdy dítě skutečně potřebuje jen trochu více času. Jindy není dobré několik měsíců čekat s přesvědčením, že si jednoduše musí zvyknout.
První září nemusí vypadat jako fotografie z reklamy
Prvňák se může na školu těšit a přitom se ráno bát. Může být zvědavý na spolužáky a zároveň nechtít pustit rodičovu ruku. Může se před třídou rozplakat a za půl hodiny už sedět vedle nového kamaráda a řešit, komu patří modrá pastelka.
To všechno se klidně může stát během jediného dopoledne.
Dospělý nemůže dítěti odstranit každou nejistotu ani mu zařídit, aby se nikdy nebálo. Může ale dát najevo, že jeho obavy nepovažuje za směšné a že se na něj může spolehnout.
Místo rychlého:
„Nebreč, vždyť už jsi velký školák.“
tak někdy úplně stačí:
„Vidím, že se bojíš. Je toho dnes hodně nového. Odpoledne zase přijdu a pak mi povíš, jaké to bylo.“
Pro dítě může být právě tahle obyčejná jistota důležitější než dokonale ořezané pastelky v novém penálu.
Zdroje a odborná východiska
Národní pedagogický institut ČR: Plynulý přechod z předškolního do základního vzdělávání; materiály věnované adaptačnímu období v 1. ročníku základní školy.
American Academy of Child and Adolescent Psychiatry: Anxiety and Children; School Refusal.
NHS: Anxiety in children; Anxiety disorders in children.
