Článek
Když řeknu, že studuji obor diplomovaná všeobecná sestra, občas následuje pobavená otázka: „Takže z tebe bude zdravotní bratr?“
Nebude.
Nejde o slovíčkaření ani o hledání dostatečně mužského názvu. Důvod je prostý: „zdravotní bratr“ není v českém zdravotnictví oficiální profesní název. Zákon zná povolání všeobecné sestry, praktické sestry nebo dětské sestry — bez ohledu na pohlaví člověka, který je vykonává.
A muž, který získá odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry, je z hlediska své profese jednoduše všeobecná sestra.
Ano, i když je to muž.
Sestra není označení pohlaví
Právě tady vzniká většina nedorozumění.
V běžném životě chápeme slovo sestra především jako označení ženy. Máme sestru a bratra, dceru a syna, matku a otce. Je tedy pochopitelné, že člověka automaticky napadne vytvořit mužský protějšek také u zdravotnické profese.
Jenže profesní označení nefungují vždy podle stejného principu jako rodinné vztahy.
Všeobecná sestra je název zdravotnického povolání a odborné způsobilosti.
Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, upravuje odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry a stanovuje také, co výkon tohoto povolání znamená. Nezavádí samostatnou profesi „všeobecného bratra“ ani „zdravotního bratra“.
Pohlaví člověka jeho odbornou kvalifikaci nemění.
Stejně jako žena pracující v některých profesích nemusí kvůli svému pohlaví dostat jiný rozsah kompetencí, ani muž nepotřebuje nové povolání jen proto, že původní název je v ženském rodě.
A co „zdravotní bratr“?
Používá se. A poměrně často.
V běžné komunikaci mu samozřejmě každý rozumí. Pokud pacient řekne „zdravotní bratr“, pravděpodobně nebude pochyb o tom, koho má na mysli.
Jenže z hlediska odborné terminologie jde o neoficiální označení, nikoli o samostatné zdravotnické povolání.
Mimochodem, ani velmi rozšířené spojení „zdravotní sestra“ není přesným názvem jedné konkrétní současné odbornosti. Česká legislativa rozlišuje například všeobecnou sestru, praktickou sestru nebo dětskou sestru.
A právě rozdíly mezi jednotlivými zdravotnickými profesemi mají význam. Liší se požadované vzdělání, odborná způsobilost i rozsah činností.
Proto není úplně jedno, jak zdravotnického pracovníka označíme.
Zákon kdysi mužský název znal
Celá věc má navíc zajímavou historii.
Před novelou č. 201/2017 Sb. zákon č. 96/2004 Sb. skutečně obsahoval zvláštní označení pro muže. Muž, který získal odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry, mohl používat označení „všeobecný ošetřovatel“.
Na první pohled to možná vypadalo jako elegantní řešení.
Ve skutečnosti však přinášelo další problém.
Ošetřovatel je totiž v českém zdravotnictví samostatné zdravotnické povolání s jinými požadavky na odbornou způsobilost a jiným rozsahem činností. Označit kvalifikovanou všeobecnou sestru slovem „ošetřovatel“ tak mohlo být pro pacienty i samotné zdravotníky značně matoucí.
Novela č. 201/2017 Sb. proto toto zvláštní označení zrušila.
Od té doby je situace vlastně docela jednoduchá.
Žena je všeobecná sestra. Muž je všeobecná sestra.
Odbornost je stejná.
„A jak mu tedy mám říkat?“
Tady už zákon příliš nepomůže.
Představa pacienta volajícího přes celé oddělení „sestro!“ na dvoumetrového vousatého chlapa může někomu připadat nezvyklá. A samotným mužům pracujícím v ošetřovatelství mohou vyhovovat různá oslovení.
Někde pacienti používají příjmení, jinde křestní jméno, někde řeknou jednoduše „pane“ a často se oslovení přirozeně vyřeší během prvních několika vět.
To je ale otázka komunikace a společenského zvyku.
Ne odbornosti.
Mnohem zajímavější je jiný stereotyp, se kterým se muži ve zdravotnictví setkávají.
Muž v nemocnici je totiž pro část pacientů stále automaticky lékař.
Žena vedle něj automaticky sestra.
A najednou máme mnohem větší problém než to, zda říkat sestra, nebo bratr.
Muž v ošetřovatelství není rarita
Ošetřovatelství bylo dlouhou dobu vnímáno především jako ženská profese. Historicky to má své důvody a ženy v něm stále výrazně převažují.
To však neznamená, že péče o pacienta má pohlaví.
Muž může stejně jako žena sledovat zdravotní stav pacienta, poskytovat ošetřovatelskou péči, edukovat, komunikovat s rodinou, připravovat pacienta k výkonu, pracovat na standardním oddělení, intenzivní péči, operačním sále, ambulanci nebo v domácí péči.
Empatie není ženská vlastnost.
Technická zručnost není mužská vlastnost.
Schopnost uklidnit vyděšeného pacienta také nemá nic společného s pohlavím člověka, který stojí u jeho lůžka.
A právě zdravotnictví by mělo být jedním z míst, kde tohle nemusíme složitě dokazovat.
Muži mohou ošetřovatelství prospět
České zdravotnictví dlouhodobě potřebuje zdravotnické pracovníky. Bylo by proto poněkud zvláštní současně vytvářet dojem, že některá povolání jsou určena především jednomu pohlaví.
Mladý muž, kterého zajímá ošetřovatelství, by neměl přemýšlet nad tím, zda je dost „mužné“ stát se sestrou.
Stejně jako mladá žena nemá řešit, zda je dost „ženské“ stát se chirurgem, radiologickým asistentem, záchranářem nebo pracovat v technickém oboru.
Rozhodovat by měly schopnosti, vzdělání, osobnost a vztah k profesi.
Ne gramatický rod jejího názvu.
Takže zdravotní bratr?
V běžném rozhovoru se kvůli tomu svět samozřejmě nezboří. Když někdo řekne „zdravotní bratr“, většina lidí pochopí, co tím myslí.
A pokud byste ho přesto chtěli hledat, zkuste Sokol, skautský oddíl nebo některou z dalších nejrůznějších skupin a spolků. Tam se bratři objevují docela běžně. Jen v českém zdravotnictví je budete hledat marně.
Ale pokud se ptáme, jak se ta profese skutečně jmenuje, odpověď je jiná.
Zdravotní bratr není samostatné povolání.
Muž může být praktická sestra. Může být dětská sestra. A může být všeobecná sestra.
Možná nám to kvůli češtině připadá trochu zvláštní. Jenže za několik let už se nad tím třeba nebude pozastavovat vůbec nikdo.
A možná je to tak správně.
Protože když pacient potřebuje pomoc, obvykle ho nakonec nezajímá, jestli před ním stojí sestra, „bratr“, muž nebo žena.
Zajímá ho něco mnohem podstatnějšího.
Jestli před ním stojí člověk, který své práci rozumí a dokáže se o něj dobře postarat.
