Článek
Je to tady! Včera jsem s neskutečnou úlevou a radostí dokončil první, ale zásadní krok na mé cestě k samostatnosti – naučil jsem se kompletní trasu na autobus a metro. Pro někoho možná rutina, pro mě obrovský milník, který mi otevírá zcela nové možnosti. Ten pocit, když jsem poprvé s jistotou vystoupil z domu a sám došel na autobus a bez zaváhání zamířil ke vstupu do metra, byl naprosto euforický.
Musím se přiznat, že přijmout bílou hůl pro mě bylo dlouho těžké. V hlavě mi vířily hloupé myšlenky o tom, co si o mně budou lidé myslet, jak budu vypadat. Bál jsem se pohledů, soudů, litování. Zbytečně jsem se tím trápil a okrádal se o možnost být samostatnější. Dnes? Dnes je mi to naprosto jedno. Moje bílá hůl je moje jistota, můj kompas, můj prodloužený zrak, můj parťák. Jsme nerozlučná dvojka a život bez ní si už ani nedokážu představit. Je to paradox, ale právě díky ní vidím svůj život jasněji a s větší jistotou.
Celým tímto procesem mě s neuvěřitelnou trpělivostí a profesionalitou provází paní Marcela, moje instruktorka prostorové orientace. Je neuvěřitelně milá, empatická, ale zároveň důsledná a přesně ví, co dělá. Její znalosti a zkušenosti jsou neocenitelné a hlavně – opravdu vás to naučí. Navíc mi vždycky s citem vybrala jen ty trasy, které mi vyhovovaly a na které jsem se cítil připraven. Spolupráci s ní si nemůžu vynachválit. Její pozitivní přístup a neustálá podpora jsou pro mě obrovskou motivací.
Ačkoli si občas připadám, že se učím pomalu a s mým výkonem nejsem vždycky úplně spokojen, paní Marcela mě neustále povzbuzuje a chválí i za sebemenší pokroky. A víte co? Funguje to! Její slova mě neskutečně motivují a dodávají mi sebedůvěru, abych šel dál. Díky ní věřím, že i ty další, složitější trasy jednou zvládnu. Například trasa do Lemniskáty na Vinohradech, to bude oříšek.
Díky prostorové orientaci a trase, kterou jsem se nyní naučil a díky které se dostanu na autobus a metro, jsem se stal naprosto svobodným. Konečně si můžu sám dojet kamkoli po trase metra a s kýmkoli se tam setkat. Už nejsem odkázaný jen na svůj byt nebo doprovody a nejsem pořád „zalezlej“. Můžu se spontánně rozhodnout, že někam pojedu, a vím, že to zvládnu. Ten pocit svobody a nezávislosti je k nezaplacení. Je to jako bych dostal křídla.
Samozřejmě vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Jsem teprve na začátku výcviku a spoustu věcí se musím ještě naučit – složitější přestupy, orientace v neznámém prostředí, řešení nečekaných situací. Ale už teď vidím obrovský posun, a to mě naplňuje optimismem a odhodláním pokračovat.
A to není všechno! V brzké době mě čeká další, úplně jiná výzva – poběžím noční běh pro Světlušku! A víte co? Poběží se mnou Jarmilka, Lenka a Možná i Martina. Kdo z děvčat mi bude dělat traséra, je zatím nejasné. Je to pro mě něco úplně nového, ale zároveň se na to moc těším. Bude to skvělá příležitost nejen pro mě překonat další bariéru, ale hlavně podpořit dobrou věc. Určitě vám pak přinesu podrobnou reportáž o tom, jak to probíhalo, jak se mi běželo a možná i nějaký krátký videozáznam z této neobvyklé události. Takže se máte určitě na co těšit!
Pokud váháte, jestli do výcviku prostorové orientace jít, můžu vám říct jediné: rozhodně to stojí za to! Ten pocit samostatnosti a svobody je k nezaplacení. Jediné, co k tomu potřebujete, je chtít. Opravdu chtít a nebát se udělat ten první krok. Věřte mi, nebudete litovat.
Pod článkem si můžete prohlédnout krátké video z mé včerejší „vítězné“ cesty:
