Článek
A možná za něj vděčím muži, který mě pozval na čaj — a odmítl za něj peníze.
Třetí den v Marakéši jsem měl v plánu opustit turistické srdce města a zkusit najít něco „autentičtějšího“, jak se dnes rádo říká. Zatímco ostatní návštěvníci směřovali k paláci Bahia nebo se nechali vtáhnout do hluku hlavního náměstí Jemaa el-Fna, já jsem se rozhodl jít opačným směrem – doslova i obrazně. Bez cíle, bez mapy, jen s batohem a kapsou plnou drobných, které mi zbyly po ranním smlouvání o kožené pouzdro, které jsem stejně nepotřeboval.
Byl horký den, ale ten typ horka, kdy vám vzduch neleží na ramenou, spíš vás objímá. Marakéš tehdy voněl jako směs sušené máty, pomerančových květů a prachu. Slunce se lámalo přes staré okenice, z dálky zněly hlasy muezzinů a občas zaskřípala dřevěná vrata, která dělila uličku od vnitřního dvora něčího domu. Netušil jsem, kam jdu, a popravdě jsem ani nevěděl, co hledám.
Zhruba po hodině bloumání jsem zpozorněl. Vůně, která se ke mně donesla, byla jiná. Sladká, jemná a něčím zvláštně povědomá. Šel jsem za ní, a jak jsem zabočoval do užších a stále klikatějších uliček, začal jsem ztrácet signál i pojem o čase. Kolem nebyli žádní turisté, žádné obchody se suvenýry, jen prastaré zdi a ticho, které mě začínalo obalovat jako deka.
A pak jsem ho uviděl. Seděl pod pergolou spletenou z palmových větví, kolem něj byly rozhozené polštáře a několik mosazných konvic, z nichž stoupala pára. Nebyl to obchod. Nebyla to kavárna. Bylo to něco mezi – nebo možná úplně mimo. Muž byl starý, měl vousy bílé jako sůl a pohled, ve kterém nebylo nic podezřívavého, jen zvědavost. Bez jediného slova mi pokynul, ať si sednu. Udělal jsem to, i když mi rozum říkal, že bych měl asi váhat. Ale nic mě netlačilo – ani čas, ani peníze, ani žádný plán.
Nalil čaj do malých skleniček. Byl horký, silný a sladký. Máta byla čerstvá, lístky se ještě chvěly. Pil jsem pomalu a mlčel. Muž si mě prohlížel, ale ne vlezle. Spíš jako by hledal odpověď, kterou jsem sám neznal. Po chvíli řekl: „Neptáš se na cenu.“ A já opravdu ne. Odpověděl jsem jen pokrčením ramen.
Začali jsme si povídat. Jeho angličtina byla pomalá, moje francouzština ještě horší, ale nějak jsme si rozuměli. Říkal, že celý život cestoval, ale už zůstal tady. Prý se občas někdo zatoulá, zabloudí, a on mu nabídne čaj. A někdy to stačí, aby se změnilo víc než jen chuť v ústech. Když jsem se po delší době zvedl a sáhl do kapsy, zavrtěl hlavou. „Dnes ne. Dnes jsi byl jen na návštěvě. A návštěvy neplatí.“
Odcházel jsem pomalu, trochu zmatený. Místo jsem si zapamatoval. Zapsal. Zafixoval si každý detail – levou odbočku, zelený nápis na zdi, prasklinu na dlažbě. Říkal jsem si, že se sem zítra vrátím. Poděkuju mu, nabídnu na oplátku něco já.
Jenže další den jsem tam nenašel nic. Doslova nic. Ulička tam byla, ale za rohem už žádná pergola, žádné polštáře, jen oprýskaná zeď a prázdný prostor. Když jsem se ptal místních, jen krčili rameny. „Tady nikdy žádný stánek s čajem nebyl.“
Od té chvíle nosím v batohu sáček sušené máty. Když se ztratím – v cizím městě, nebo třeba jen sám v sobě – vytáhnu ho, přivoním a vzpomenu si. Na muže, který neměl jméno, ale přesto zanechal stopu. Na čaj, který nebyl na účtence. A na tržiště, které existovalo jen v ten den, v tu chvíli, v té správné ztrátě.
Možná to celé byla náhoda. Možná ne. Ale od té doby vím, že ty nejdůležitější cesty nezačínají plánem ani letenkou. Začínají vůní, tichem a šálkem čaje, který se prostě nedá zaplatit.
