Dříve nám vadilo, že neberou karty. Dnes už někde překáží hotovost

Ještě před několika lety se často zákazníci rozčilovali, když obchodník nepřijímal platební karty. Na dveřích visel nápis „Pouze hotovost“ nebo „Platba kartou až od 100 Kč“. Pro některé z nás to znamenalo potupné hledání bankomatu nebo rezignované odložení nákupu. Dnes se však zdá, že se kyvadlo začíná vychylovat na druhou stranu.

Přibývá totiž míst, kde je placení kartou natolik samozřejmé, že zákazník s bankovkou nebo mincemi v ruce působí skoro jako návštěvník z jiné doby. Nejde o to, že by hotovost byla odmítána, obchodníci ji přijímat musí. Mění se však atmosféra. Člověk, který začne hledat drobné po kapsách nebo vysype na pult hrst mincí, občas narazí na netrpělivé pohledy. Fronta za ním se zastaví, obsluha čeká a během několika vteřin vznikne pocit, že zdržuje.

Každodenní realita uspěchané doby je zřejmá. V kavárně, fastfoodu nebo supermarketu zákazník přiloží telefon k terminálu a za dvě sekundy odchází. Kdo vytáhne peněženku, bankovky a mince, je logicky pomalejší. Okolní svět jako by se přizpůsoboval jinému tempu, do kterého hotovost nezapadá.

Technologie totiž nezměnily pouze způsob placení. Změnily hlavně naše očekávání. Dříve bylo běžné počkat, než prodavačka vrátí několik mincí, dnes si zvykáme, že je vše hned. Platba mobilem nebo hodinkami se odehraje téměř bez přemýšlení. Není třeba počítat peníze, kontrolovat vrácenou částku ani nosit peněženku. V prostředí, kde většina lidí používá bezhotovostní platby, začíná být hotovost vnímána jako pomalejší alternativa nejen pro zákazníky, ale i pro obsluhu.

Ale vytváří se nám zde ještě jeden nečekaný paradox, kterým je používání plastové karty. Zákazník ji musí vyndat z peněženky, u větších částek zadat PIN, a následně zase kartu zandat. A tak zatímco dříve zdržoval ten, kdo hledal drobné, dnes může v některých situacích působit pomalu i člověk platící kartou.

Lidé z generací starších než generace Z si ještě dobře pamatují dobu, kdy byly mince v pokladně vítanou komoditou. Zákazníci byli často žádáni o drobné, aby bylo z čeho vracet. A někteří nakupující se zase drobných rádi zbavovali, aby měli lehčí peněženku. Dnes ale řadě provozů představují drobné mince spíše administrativu navíc – je potřeba je přepočítat, roztřídit a následně odvést do banky. Nehledě na to, že se při jejich přepočítávání či vracení lze snadno splést.

Ovšem toto neplatí jednostranně. Rozdílný pohled najdeme i mezi samotnými obchodníky. Pro majitele menších provozoven představují karetní platby náklady navíc v podobě poplatků vydavatelům karet. Na druhou stranu zaměstnanci za pokladnou většinou řeší něco jiného. Pro ně bývá bezhotovostní platba rychlejší, jednodušší a administrativně pohodlnější. Nemusí vracet drobné, přepočítávat hotovost ani řešit nedostatek mincí v pokladně. Není proto překvapivé, že v některých provozech vnímají platby kartou pozitivněji než hotovost. Výsledkem je, že jsou dnes takzvané mikroplatby běžnou součástí našich životů. Přitom ještě před několika lety byla platba kartou v řádu desítek korun spíše výjimkou.

Vše výše uvedené alespoň pro mne otevírá zajímavou otázku. Nemění se pomalu společenské vnímání peněz?

Bankovky a mince byly po staletí symbolem samotného placení. Dnes představují jen jednu z možností a pro některé lidi tu méně pohodlnou. V určitých situacích může zákazník nabýt dojmu, že použitím hotovosti narušuje zaběhnutý rytmus provozu.

Přesto by bylo chybou vyvozovat z toho, že hotovost mizí nebo že ztratila svůj význam. Stačí se podívat na výpadky platebních systémů, problémy s internetovým připojením nebo situace během krizových událostí. Právě tehdy se ukazuje, že fyzické peníze mají stále své místo.

Přesto je vývoj zřejmý. To, co bylo ještě před několika lety považováno za moderní alternativu, se stalo novým standardem. A to, co bývalo normou, začíná působit nezvykle.

Zdroj: autorský text