Článek
Na pražské Letné se v neděli 15. listopadu sešly stovky tisíc lidí, kteří dali najevo nesouhlas se současným směřováním české politiky. Podle odhadů jich bylo až 400 tisíc. To je nejvíce od roku 1989. Jedním z terčů kritiky byl také předseda Poslanecké sněmovny a šéf SPD Tomio Okamura.
Důvodů k občanské nespokojenosti se najde za jakékoliv vlády vždycky dost. Tentokrát se ale lidé rázně ozvali. Mně osobně také vadí způsob, jakým se ve Sněmovně hlasovalo o změnách financování veřejnoprávních médií. Hlasování o tak důležité věci, které proběhlo v sobotu ve 4:36 ráno, rozhodně není obrazem parlamentní diskuze, která by měla být srozumitelná a otevřená veřejnosti. Takové jednání připomíná spíše dobu dávno minulou.
Další pochybné otázky vyvolává česká neúčast na vojenském cvičení v Polsku, kterého se účastní evropské země a které souvisí s přípravou na případné zajištění míru na Ukrajině. I v tomto případě se ukazuje, jak odlišné mohou být představy o bezpečnostní politice země právě v době, kdy by spolupráce evropských armád měla být jednou z priorit všech demokraticky orientovaných zemí.
Poněkud rozpačitě působila také komunikace kolem tohoto rozhodnutí. Zatímco Tomio Okamura hovořil o rozhodnutí vlády, premiér Andrej Babiš následně uvedl, že vláda o účasti na cvičení vůbec nejednala. Okamurovo vyjádření musel korigovat dokonce i místopředseda ANO Radek Vondráček. U tak důležité bezpečnostní otázky by přitom člověk očekával především jasno v tom, kdo o podobných věcech rozhoduje a proč.
Zajímavá byla rovněž Okamurova reakce na samotnou demonstraci. Místo aby se podrobněji zabýval důvody, které přivedly na Letnou tak velké množství lidí, poukazoval na politické vazby organizátorů na opozici. Přitom právě on sám v minulosti pořádal demonstrace a veřejné protesty považoval za legitimní způsob, jak občané mohou vyjádřit své názory.

Předseda SPD Tomio Okamura
Adept číslo jedna na přímé odvolání
V souvislosti s obří demonstrací na Letné nastal jeden zajímavý paradox, který kontrastuje se samotným politickým programem Okamurova hnutí. SPD totiž dle svého programu dlouhodobě prosazuje přímou odvolatelnost politiků. Podle jejich dříve prezentovaného návrhu by občané mohli vyvolat referendum o odvolání přímo zvoleného politika, pokud by pro jeho odvolání hlasovalo více lidí, než kolik ho podpořilo ve volbách.
Podívejme se tedy na čísla, která by se v čistě hypotetickém případě mohla použít v případě odvolatelnost. V posledních sněmovních volbách získalo SPD 437 611 hlasů. Tomio Okamura obdržel ve Středočeském kraji 12 333 preferenčních hlasů. Na Letné přitom podle odhadů organizátorů protestovalo přibližně 400 tisíc lidí.
Samozřejmě, demonstrace není referendum a její účastníci nepředstavují automaticky voliče požadující Okamurovo odvolání. Navíc je potřeba rozlišovat mezi odvoláním z funkce předsedy Sněmovny a odebráním poslaneckého mandátu. Jde o dvě různé věci.
Přesto se právě teď nabízí docela zajímavá otázka. Pokud politici prosazují větší moc občanů a možnost odvolávat jejich zástupce, měli by být připraveni přijmout také situaci, kdy se tato myšlenka obrátí proti nim samotným.
Tomio Okamura má samozřejmě právo nesouhlasit s demonstranty na Letné. Stejně jako oni mají právo nesouhlasit s ním. Pokud však někdo dlouhodobě prosazuje přímou demokracii a odvolatelnost politiků, měl by být připraven přijmout i její důsledky. I tehdy, když se týkají právě jeho.






