Jak vzniká smích v televizních sitcomech? Nejde jen o playback, pravda je mnohem živější

Představte si, že si pustíte jeden díl seriálu Přátelé a někdo z něj odstraní všechny reakce publika. Chandler pronese svou sarkastickou poznámku, ale místo výbuchu smíchu přijde jen ticho. Ross udělá svou typickou grimasu, ale nikdo se nezasměje.

Přesně taková videa se objevují na internetu. Ukazují známé sitcomy bez smíchu publika. Výsledkem je podle komentářů někdy až nepříjemný pocit. Není to však z důvodu, že by vtipy přestaly fungovat, ale protože jsme si zvykli, že nám sitcomy napovídají, kdy se máme smát.

Jenže odkud se ten smích vlastně bere?

Mnoho diváků má dodnes za to, že slavný sitcomový smích je jen umělá zvuková stopa vytvořená někde ve studiu. U některých pořadů tomu tak skutečně bylo. Historie televizního smíchu je ale mnohem zajímavější.

První televizní komedie vycházely z divadelní tradice. Herci hráli před živým publikem a reakce diváků byly přirozenou součástí představení. Televize se pak snažila tento pocit přenést do obývacích pokojů.

Ukázalo se totiž, že lidé reagují na humor jinak, když slyší smích ostatních. Jde o běžnou vlastnost lidského chování, tak proč ji nevyužít? Smích je totiž společenský signál. Člověk se v kolektivu směje mnohem snadněji než o samotě a více se tak baví.

Toho si televizní tvůrci samozřejmě všimli a začali smích přidávat tam, kde uznali za vhodné.

Za jedním z největších televizních triků stojí muž jménem Charles Douglass. V 50. letech minulého století vytvořil zařízení známé jako Laff Box. Na první pohled šlo o obyčejnou skříňku plnou nahrávek. Ve skutečnosti ale obsahovala stovky různých reakcí publika. Krátké uchechtnutí, hlasitý smích, výbuch veselí, ženský smích, mužský smích nebo potlesk. Zvukař si tak mohl vybrat přesně tu reakci, kterou potřeboval.

Douglassův vynález se stal na desítky let jedním z nejdůležitějších nástrojů televizních producentů. Diváci často vůbec netušili, že část smíchu, který slyší, nevznikla během natáčení. Přesto by bylo nesprávné říct, že celý sitcomový smích byl vždy falešný.

Jeden z největších mýtů se týká nejslavnějších sitcomů 90. let a začátku nového tisíciletí. Například seriály Přátelé, Ženatý se závazky nebo později Teorie velkého třesku se skutečně natáčely před živým publikem.

Ve studiu sedělo zpravidla kolem tří set lidí, kteří sledovali vznik epizody. Když přišel vtip, opravdu se smáli. Herci dokonce často museli čekat, než smích odezní. Některé reakce byly tak dlouhé, že narušovaly tempo scény.

Proto se občas živý smích upravoval. Diváci ve studiu mohli být také po několika opakováních jedné scény méně spontánní. Když stejný vtip slyšíte počtvrté nebo popáté, už vás pochopitelně nepobaví stejně jako poprvé. Zvukaři následně některé reakce zesílili, zkrátili nebo doplnili. Nešlo ale o vytvoření úplně falešné atmosféry.

Natáčení sitcomu před publikem není stejné jako návštěva divadla. Diváci často dostávali instrukce. Před začátkem natáčení je zahříval profesionální komik, který měl za úkol publikum uvolnit a naladit. Ve studiu se někdy objevovaly cedule upozorňující, kdy se má tleskat nebo reagovat. A když diváci reagovali příliš dlouho, museli tvůrci zasáhnout.

Diváci tedy nebyli jen pasivní kulisou. Byli součástí celého představení.

Zajímavé je sledovat známé sitcomy bez smíchu. Na internetu existují upravené verze scén, kde zvuková stopa publika chybí. Výsledek bývá překvapivý. Herci najednou dělají dlouhé pauzy, které bez reakce diváků působí zvláštně. Ve skutečnosti ale tyto pauzy nejsou chybou. Jsou součástí způsobu, jakým byl sitcom napsán.

Scenáristé i režiséři vědí, že po vtipu přijde reakce publika. Dialogy i tempo tomu přizpůsobují.

V posledních letech se ale televizní humor změnil. Mnoho současných seriálů už živé publikum nepoužívá. Například Kancl (The Office), Taková moderní rodinka nebo Ted Lasso pracují s jiným stylem humoru. Spoléhají na trapné situace, výrazy herců nebo absurdní momenty, nikoli na okamžitou reakci diváků.

Zajímavý případ je seriál Jak jsem poznal vaši matku. Ten se nenatáčel před publikem, ale hotové epizody byly později promítány divákům a jejich reakce byly použity jako součást výsledného zvuku.

Dnes už televizní smích není tak běžný jako dříve. Moderní seriály chtějí působit filmověji a přirozeněji. Přesto má klasický sitcomový smích své kouzlo. Připomíná dobu, kdy sledování televizní komedie nebylo jen pasivní zábavou, ale téměř společenskou událostí. Vzpomeňme třeba na legendární český sitcom Hospoda.

Ať už pocházel od stovek skutečných diváků ve studiu, nebo ze staré nahrávky uložené v legendární zvukové krabici Charlese Douglasse, měl jeden hlavní úkol: pozvat nás, abychom se smáli také.

Zdroje: pbs.org, 99percentinvisible.org, latimes.com