Vypálená CD-R pomalu odcházejí. Zkontrolujte je dřív, než přijdete o staré fotky

Vypálená CD vznikala hlavně v době, kdy bylo běžné zálohovat fotografie, dokumenty nebo hudbu právě na tato média. Některá z nich jsou dnes stará přes dvacet let.

Nedávno jsem začal své staré a téměř zapomenuté vypálené disky postupně kontrolovat. A výsledek mě trochu překvapil. Zhruba dvě z deseti CD už počítač nedokázal načíst. Nešlo přitom o nijak zvlášť poškrábaná média. Na první pohled vypadala úplně normálně. Jen data na nich už nebyla dostupná.

Možná máte doma něco podobného a říkáte si, že si data jednou projdete nebo překopírujete jinam. Moje rada v tomto případě zní: čím dříve to uděláte, tím lépe. Životnost některých vypálených CD není nekonečná.

Že nejde jen o teoretický problém, potvrzují i odborné výzkumy. Například americký National Institute of Standards and Technology (NIST) dlouhodobě zkoumá životnost zapisovatelných optických médií. Jejich výzkumy ukazují, že životnost CD-R, případně CR-RW, DVD-R, DVD+R a DVD-RW ovlivňuje například složení média, podmínky skladování, teplota, vlhkost, působení světla, ale dokonce i sám výrobce.

Přelom tisíciletí byl pro vypalování CD zlatou dobou. CD-R bylo levné, počítačová mechanika už nebyla žádný luxus a 650 nebo 700 MB bylo tehdy poměrně slušné množství prostoru.

Na cédéčkách tak často končily fotografie z prvních digitálních fotoaparátů, dokumenty, školní práce, pracovní soubory, hudba nebo kompletní zálohy počítače.

Mnozí lidé přitom tato média odložili s pocitem, že na nich data zůstanou navždy. CD, pokud se nejedná o takzvané CD-RW, nejde jen tak smazat a na rozdíl od pevného disku nemá žádné pohyblivé části. Jenže právě tady je háček. Vypálené CD-R není totéž jako lisované CD.

U CD-R se data zapisují laserem do záznamové vrstvy. Její vlastnosti se časem mohou měnit a na výslednou životnost má vliv celá řada faktorů – kvalita konkrétního média, způsob vypálení, podmínky skladování, teplota, vlhkost nebo působení světla.

Proto také neexistuje jednoduché pravidlo, že každé vypálené CD vydrží například přesně deset, dvacet nebo třicet let. Některá mohou fungovat dlouho, jiná mohou začít selhávat podstatně dříve.

Pokud máte doma několik desítek nebo stovek starých CD-R, není nutné okamžitě propadat panice. Naopak. Stačí je začít postupně kontrolovat tak, jako jsem to udělal já.

Ideální je každý důležitý disk vložit do počítače a zkusit, jestli se jeho obsah skutečně načte. Pokud ano, stojí za to data zkopírovat na současné úložiště. A rozhodně není špatný nápad mít důležité soubory ještě na druhém místě. Ideální je kombinace cloudu nebo NASu plus externího disku či pevného disku v počítači. Záloha má totiž smysl především tehdy, když existuje více kopií.

U starého CD-R je ale důležité ještě něco jiného: nemusí být samozřejmé, že bude možné jeho obsah zkopírovat za dalších deset let.

Pokud tedy máte doma jedinou kopii fotografií z roku 2003 právě na vypáleném cédéčku, možná není nejlepší čekat, až si na něj vzpomenete při nějaké nostalgické náladě.

Jestliže chcete vypálená média ještě nějakou dobu uchovat, pomůže především správné skladování.

CD by měla být chráněna před přímým slunečním světlem a vysokými teplotami. Důležité je také suché prostředí a pokud možno stabilní podmínky bez velkých výkyvů teplot a vlhkosti.

Smysl má uchovávat je v klasických krabičkách, případně jiných obalech určených pro optická média. Není dobré je nechávat volně povalovat nebo je vystavovat prachu, vlhkosti a mechanickému poškození.

Pozor také na samotný povrch disku. Spodní strana by se neměla poškrábat a není vhodné ji čistit agresivními prostředky. Pokud je potřeba CD očistit, mělo by se to dělat šetrně.

A především: dobré skladování může životnost prodloužit, ale nedokáže zastavit přirozené stárnutí záznamové vrstvy. Proto je nejbezpečnější důležitá data z historických CD průběžně převádět na současná média.

Možná jste si teď vzpomněli na vlastní stará hudební CD. Některá máte doma od devadesátých let a pořád bez problémů fungují. To naopak není nijak překvapivé.

Lisovaná CD, jaká se vyrábí například pro hudební vydavatelství, fungují jiným způsobem než CD-R. Data v tomto případě nejsou zapsána do stejné organické záznamové vrstvy jako u běžného vypalovaného média. Při výrobě vzniká fyzická struktura, ze které optická mechanika data čte.

Neznamená to, že každé lisované CD bude fungovat věčně. Může být také poškozené, poškrábané nebo znehodnocené nevhodným skladováním.

Rozdíl je zde však patrný. Doma mám lisované hudební CD z roku 1986. Je mu tedy už přibližně čtyřicet let a stále bez problémů hraje. S některými vypálenými CD-R, která jsou přitom o polovinu mladší, už mám opačnou zkušenost.

Vypálená cédéčka dnes působí trochu jako technologická minulost. Jenže mnoho lidí na nich může mít uloženy kusy jejich vlastního života – fotografie dětí, které už jsou dávno dospělé, první digitální snímky z dovolené, staré dokumenty nebo prostě data, o kterých člověk ani netuší, že je kdysi považoval za tak důležitá, že je vypálil na CD. Já jsem takto objevil čtvrt století staré zálohy mého počítače a při jejich prohlížení jsem se docela pobavil.

Pokud máte doma krabici takových disků, možná stojí za to ji někdy otevřít. Třeba na vás bude čekat milé překvapení. A myslete na to, že dokud disk přečíst jde, můžete jeho obsah ještě snadno zachránit.

Jednou za čas udělat ze staré zálohy novou není vůbec špatný zvyk. Stejně jako před dvaceti lety jsme data přesouvali z disket na CD, dnes je možná čas přesunout je ze starých disků zase někam jinam.