Kazety. Ještě v devadesátkách jsme je milovali i nenáviděli. Někomu láska k nim vydržela dodnes

Hudební nadšence kazety oslovily svou kompaktností, možností vlastních nahrávek, přehrávání obsahu jedné kazety na druhou, ale i svými booklety (obaly s knížečkami u hudebních alb). Jejich éra sice nebyla dlouhá a kazety rychle převálcovaly jiné formáty, přesto si udržují své fanoušky dodnes. A dokonce nacházejí i nové.

Historie audiokazet sahá až do roku 1963, kdy byly představeny společností Philips. Rozšířily se pak během sedmdesátých let a svého vrcholu dosáhly v devadesátých letech minulého století. Běžní uživatelé mezi nimi moc rozdílů nenašli, protože všechny formáty působily na první pohled stejně. Hudební nadšenci a audiofilové vědí, že se dělí podle typu magnetické pásky na ferric (FE) a chrome (CrO2), případně na další formáty.

Prázdné kazety typu ferric byly nejrozšířenější, protože stály nejméně. Tento typ s páskou z oxidu železitého měl doma snad každý, komu stačil běžný poslech. Nadšenci pak kupovali dražší „chromky“, které mají lepší zvuk a vyšší dynamický rozsah. Také existovaly kombinace obou typů nebo vrcholné metalické pásky (Metal).

Kazety byly nejen pro mě jako dospívajícího v polovině devadesátých let symbolem osobní svobody ve světě hudby. Tehdy samozřejmě nebyla hudba dostupná na několik kliknutí, takže jsme trávili hodiny při poslechu rádia, čekali jsme na oblíbené skladby a při jejich zaznamenávání na kazetu jsme se modlili, aby nám do končící písničky nevpadl moderátor. Byl to proces neustálého mačkání tlačítek a přetáčení, ale mělo to své kouzlo, které by se dalo popsat vůbec k prvnímu vytváření osobních playlistů. Takové kazety jsme si s kamarády od sebe vypůjčovali a přehrávali si je, stejně tak jako hudební alba.

V devadesátkách totiž každý interpret vydával své album i na kazetě. Jen málokdo si tehdy mohl koupit originály, protože taková nahrávka většinou stála 300 až 400 korun, což při průměrné mzdě, která v roce 1995 činila 8172 korun, bylo sakra dost peněz.

Kdo takové hudební album měl, vlastnil k němu i malé umělecké dílo v podobě maličkého bookletu. Kazeta pak většinou kolovala mezi dalšími nadšenci a přehrávala se na prázdné kazety typu ferric. První kopie ještě byla k poslechu, ale další verze těchto nahrávek už byly plné šumu a nedostatků. Přesto to byly cennosti, které nás po vložení do kazeťáku, autorádia nebo walkmanu odnášely do jiných světů.

Horší bylo, když se kazeta rozmotala. Tehdy jsme je nenáviděli. Většinou pomohla s namotáním pásky propiska nebo tužka, někdy se však pásek přetrhl nebo zamotal a s kazetou byl konec.

S nástupem CD bylo jasné, že přichází soumrak kazet. Kompaktní disky nabízely lepší kvalitu i rychlejší přístup k jednotlivým skladbám. Také jsem na ně přešel. Pak se ale objevil internet a s ním formát mp3 a později pak streamování. To vše odsunulo CD na druhou kolej a kazety na třetí. Přesto jsem na rozdíl od mých přátel u CD zůstal, mám rád fyzické nosiče, obaly a i nespornou kvalitu zvuku při jejich přehrávání. Kazety jsem ale také naštěstí nevyhodil a postupně znovu objevuji jejich kouzlo, které třeba někteří opět našli u vinylových desek.

Na rozdíl od vinylů, které zažily v posledních letech obrovskou renesanci, což se projevuje i na jejich na můj vkus až moc vysokých cenách, jsou originální kazety na bazarech za hubičku. Sehnat se dají i v antikvariátech či na sběratelských burzách. A stejně jako v posledních letech začaly mírně stoupat prodeje nových CD, malinký náznak vyšší obliby magnetofonových kazet také přichází, protože se jejich prodeje rovněž zvedly. Za tento trend mohou především interpreti, kteří se rozhodli vydat své aktuální nahrávky právě i na kazetách – třeba Rammstein, Björk, Orbital nebo The Cure.

Možná i trochu překvapivě objevuje kouzlo kazet také generace Z, tedy lidé narození zhruba mezi roky 1996 a 2009. Ti vyrostli už v době internetu, ale někteří z nich se v té nekonečnosti přístupné muziky téměř zadarmo ztrácejí a zjišťují, že takový poslech hudby je spíše její konzumování. Fyzický nosič v podobě kazety (CD nebo vinylu) nabízí daleko hlubší zážitek a společně s papírovým bookletem přináší daleko větší sblížení se s interpretem.

Někteří „zetkaři“ rovněž říkají, že si zamilovali kazety, když chtěli vyzkoušet, jak poslouchali hudbu jejich rodiče a v podstatě je spíše sbírají a ani je moc neposlouchají. Líbí se jim zkrátka jejich formát. A i na nejmladší generaci interpreti myslí, třeba Taylor Swift vydala několik svých posledních alb také na obyčejných kazetách.