Úsměvné problémy, které generace Z už řešit nemusí

Dospívající generace Z, tedy lidé narození zhruba po roce 1997, vyrůstá s internetem, chytrými mobilními zařízeními a sociálními sítěmi, a proto se jim také někdy říká digitální domorodci. Přicházejí tak o mnoho úsměvných starostí předchozí generace, kterou tvoří převážně jejich rodiče. Ti ještě prožívali své mládí v letech před masivním nástupem internetu. Připomeňme si tak některé situace, jež jsou v dnešní době již prakticky nemyslitelné a pomalu upadají v zapomnění.

Cenné nahrávky na magnetofonových kazetách šlo ztratit velice jednoduše. Stačilo, aby se kazeta v přehrávači zamotala nebo dokonce roztrhla a průšvih, kterému se dalo jen těžko předcházet, byl na světě. Co s tím? Ztracené skladby nešlo jen tak odněkud stáhnout nebo streamovat, a tak musela přijít na řadu kreativita. Existovaly dvě možnosti, a to buď oslovit kamarády a kazetu si od nich znovu nahrát nebo se pokusit pásek znovu namotat pomocí tužky nebo propisky. Když se páska roztrhla, někdy se povedla slepit, což samozřejmě vedlo ke ztrátě zvuku v části nahrávky. Dříve či později ale stejně taková kazeta letěla do koše a pokud byla originální, tedy koupená za několik stovek, šlo prakticky o nenávratnou škodu. Podobné problémy mohly nastat i s videokazetou.

U hudby ještě zůstaneme. Ve druhé polovině devadesátých let už měli movitější z nás discmany, tedy přenosná zařízení pro přehrávání kompaktních disků. Jenže levnější přístroje neměly stabilizaci, takže jejich praktičnost byla téměř nulová. Aby skladby z cd nepřeskakovaly v důsledku špatného snímaní laserem, discman musel být v jedné poloze a jeho přenášení prakticky nepřipadalo v úvahu. Přeskakování nahrávky také mohlo způsobit poškrábané nebo nekvalitně vypálené cd.

Když jste se s někým před érou mobilních telefonů dohodli, že se sejdete na domluveném místě v určitý čas, vždy nastal okamžik, kdy už nebylo toho druhého možné informovat, že přijdete pozdě nebo nedorazíte vůbec. A tak se často čekalo dlouhé minuty zbytečně, třeba i v mrazu. Zkrátka, že ten druhý nepřijde, se dalo vždy očekávat.

Když se mobilní telefony na konci 90. let začínaly masivněji rozšiřovat, nebyl jejich provoz nejlevnější záležitostí. Předplacené karty byly rychle provolány nebo propsány smskami. Pamatuji si, že můj první předplacený tarif byl 7,50 Kč za minutu volání a 3,50 Kč za jednu sms. Třistakorunový kredit byl tak velmi rychle pryč. Naštěstí existoval skvělý vynález - prozvánění! Kratičké zazvonění telefonu byl jakýsi signál, že o sobě víme, myslíme na sebe nebo zkrátka, že už vyrážíme. Pomocí prozvánění se zadarmo dalo vyřešit mnoho věcí. Svůj zvláštní význam mohlo mít jedno prozvonění, jiný dvě prozvonění za sebou a tak dále.

Na počítačovou disketu (floppy disc) se toho moc nevešlo, i když ve své době bylo 1,4 MB obstojných. Prostorově náročnější programy šly zazipovat a rozdělit na více souborů, které se pak daly nahrát na více disket. Problém nastal, když jedna z nich zmizela nebo nefungovala. Spolehlivost disket přitom nebyla bůhví jak velká, a tak bylo často po radosti, ještě než vůbec mohla začít.

Na psacím stroji sice šlo chybu opravit, ale komplikovaně a vždy byl překlep poznat. Obzvláště nepříjemný byl překlep, pokud k němu došlo ve škole během výuky předmětu technika administrativy. Ještě, že už tyto předpotopní stroje, na kterých neexistovalo tlačítko „backspace“, mají svoji éru za sebou.

Kinofilm měl většinou kapacitu 36 snímků. Ten sám o sobě něco stál a také něco stálo jeho vyvolání. Při focení klasickým fotoaparátem nebyl prostor pro chyby. Buď se to povedlo, nebo ne. A selfie? Sakra, proč bych měl fotit sám sebe a ještě za to platit? Nebo proč bych měl fotit talíř se smažákem? Každopádně, jak se fotografie vydařila, jsme se vždy dozvěděli až s určitým časovým odstupem. Fotilo se málo, ale byla to zábava.

Pro toho, kdo se moc nevyznal v mapách, byla cesta do neznámých končin jedním velkým stresem. Navigace neexistovala, a tak se ve skupině chopil navigování vždy ten nejschopnější. Občas to stejně nefungovalo, obzvláště došlo-li na cestě k nečekané překážce, jako je třeba objížďka. Tištěné mapy také zastarávaly a jejich aktualizace byla možná jen jediným způsobem. Stará letí do koše a kupuje se nová.

Ještě před tím, než se do domácností a následně do mobilních telefonů dostal internet, dohledat si různé informace, data či si doplnit znalosti nebylo otázkou vteřin. Šlo se do knihovny, domů se kupovaly časopisy, encyklopedie, dívalo se na dokumenty a tak dále. Někdo to tak dělá dodnes, přestože má mobil s datovým připojením v kapse. On sice internet všechno ví, ale ne každý se na něj chce výlučně spoléhat.

A jaké máte vzpomínky na poslední roky před internetem vy? Podělte se o ně v diskuzi.