Článek
Šotouš. Slovo, které někomu zní něžně a jinému posměšně. V češtině popisuje člověka, jehož vášní jsou vlaky, nádraží a vše, co s kolejemi souvisí. Často je ověšen fotoaparáty, zapisuje si čísla vozů a rád objevuje nějakým způsobem výjimečné raritní soupravy.
Šotoušové postávají u kolejí. Vidět je můžete na nádražích, ale i v přírodě, kde čekají na projíždějící soupravu. Jsou ale tací, kteří se specializují na tramvaje a jejich rajónem jsou pochopitelně ulice města. Snímky šotoušů pak putují do osobních archivů, ale i do tematických galerií třeba na Flickrum, Facebooku nebo na jiné specializované servery. Někteří autoři své fotky lepí do alb.
Fotografie ale pro ně nejsou jen obyčejné snímky. Mají jakýsi nádech deníků času. Jsou na nich pro většinu lidí sice jen obyčejné „mašinky“, ale šotouš to vidí jinak. Jejich činnost slouží jako dokumentace technického dědictví: zachycují stroje v konkrétních barvách, s identifikačními čísly a v prostředích, která podléhají změnám nebo se mohou i během let zcela změnit.
„Železnice je jejich celoživotní vášeň,“ shrnuje dokumentární cyklus ČT, který mapuje nadšence do kolejí i jejich zvyky. Fotografie totiž pro mnohé představují způsob, jak tuto vášeň sdílet a předávat dalším generacím. A někdy je fotka jen jakýmsi způsobem, jak být u železnice a tam potkávat své známé a navazovat nové kontakty.
Fanoušci železnice na šotícím místě v Belgii
Strojvedoucí versus šotouš
Názory zaměstnanců železnice nejsou na šotouše jednotné. Existují strojvedoucí, kteří takové nadšence vnímají s pochopením i potěšením. Někteří šotouši jsou sami zaměstnanci drah nebo dopravních podniků a obdiv k technice umí být nakažlivý. Pokud si šotouši drží od kolejí bezpečný odstup, může vzniknout mezi strojvedoucím a jím neformální symbióza. Šotouš udělá fotku a ten druhý v mašině na něj mávne.
Na druhé straně jsou i ti, kteří varují před riziky takového koníčku. Šotouši jsou většinou slušní lidé, ale čas od času se možná nechají unést svojí vášní a u kolejí se mohou chovat nebezpečně jen proto, aby dosáhli ideálního záběru.
Někteří strojvedoucí si dokonce pamatují pravidelná místa, kde se scházejí nadšenci do železniční fotografie a v těchto místech jsou obzvláště ve střehu.
Šoutouši v akci. Jeden muž stojí téměř v kolejišti a strojvedoucí z toho jistě nemá dobrý pocit.
Bezpečnost a pravidla – hranice, které nelze ignorovat
Focení na nádraží a u trati má svá pravidla a limity. Zatímco fotit z veřejně přístupných míst, jako jsou nástupiště, je běžně možné, vstup na koleje, lezení na výhybky nebo přecházení mimo přechody je zakázáno a nebezpečné. Šotouši by měli dodržovat vzdálenosti, respektovat soukromý majetek a nevstupovat na místa vyhrazená pro pracovníky dráhy. Navíc interní předpisy dopravců zdůrazňují, že bezpečnost provozu má prioritu a porušení pravidel může mít právní důsledky. Z hlediska práva obecně platí, že samotné fotografování není zakázané, ale chování spojené s fotkami (vniknutí na trať apod.) může být sankcionováno.
Proto nejlepší rada pro každého, kdo chce vstoupit do světa šotoušů, je jednoduchá: mít respekt k provozu. To znamená fotit z veřejně přístupných míst, neblížit se ke kolejišti ani když nejede vlak a nebýt překážkou například pro zaměstnance drah.
Etika, estetika a společenský rozměr koníčku
Šotoušství má i silný estetický a historický rozměr. Pro mnohé to není jen sbírání obrázků strojů, ale zároveň budování vztahu k místu a času. Místa pro fotografování se často předávají mezi generacemi nadšenců, v komunitě existují nepsaná pravidla chování a mezi šotouši panuje jakási solidarita. Pomáhají si s informacemi, pořádají „šotoakce“, ale mají i své tajné šotící fleky.
Šotoušství je přes všechny nadsázky a občasné konflikty koníček, který spojuje technickou znalost, historické povědomí a estetické cítění. Když se k tomu přidá respekt k pravidlům a zdravý rozum, jde v podstatě o příjemný způsob, jak trávit čas venku, dokumentovat svět a sdílet radost z drobných technických zázraků, které projíždějí po kolejích.
