Hans Oster: Generál, který se chtěl zbavit Hitlera a vrátit monarchii

Německý protinacistický odboj bývá často redukován na atentát z 20. července 1944 a osobnost plukovníka Clause von Stauffenberga. Skutečnost je ale daleko složitější. V srdci nacistického režimu existovalo několik skupin, které se snažily Hitlera zastavit. Jedním z hlavních protagonistů byl Hans Paul Oster, který jako vysoký důstojník německé vojenské rozvědky (Abwehr) připravil vlastní konspirace proti vůdci a aktivně pomáhal lidem pronásledovaným režimem.

Hans Oster se narodil 9. srpna 1887 v Drážďanech a svou vojenskou kariéru odstartoval během první světové války u dělostřelectva. Po konfliktu u značně okleštěné armády zůstal a v Reichswehru působil jako důstojník. Jenže po aférce s vdanou ženou sám na pozici v roce 1932 rezignoval.

Po vzniku nacistického režimu nejprve vnímal Hitlerovu politiku podobně jako mnoho jeho kolegů. Věřil, že jedině pod silným vůdcem se dokáže Německo postavit na vlastní nohy a už v říjnu 1933 byl přijat do nově vzniklého Abwehru.

Jenže jeho počáteční loajalita se brzy proměnila v silnou opozici, zvláště poté, co nacisté ukázali svou brutalitu během Noci dlouhých nožů na přelomu června a července 1934. Tehdy byli povražděni příslušníci Sturmabteilung (SA) včetně Ernsta Röhma, kteří nesdíleli Hitlerovu politiku. Zlom v Osterově myšlení přišel po protižidovské Křišťálové noci v listopadu 1938, kdy desítky Židů přišly o život a zhruba 30 tisíc jich skončilo v koncentračních táborech. Osterův názor se tedy ještě před válkou proměnil z nesouhlasu v aktivní postoj vůči nacistickému režimu.

Vojenská zpravodajská služba Abwehr se od počátku nacistické nadvlády ocitla v paradoxní pozici. Na jedné straně oficiálně sloužila Třetí říši, na druhé straně měla k dispozici prostředky, které se daly zneužít pro odbojovou činnost.

A Oster přesně toho využil. Po Křišťálové noci začal budovat tajnou síť odpůrců režimu mezi důstojníky, diplomaty i civilisty. Organizace Abwehr byla výhodná právě proto, že její operace mohly být maskovány jako klasická špionážní pronacistická činnost. A tak se nikdo z vysokých představitelů režimu nepozastavoval například nad vyřizováním falešných dokladů.

Jedním z prvních významných kroků tohoto odporu byl plán, který dnes historici označují jako „Osterovu konspiraci“. Cílem bylo odstranění Hitlera od moci v okamžiku, kdy napadne Československo, o čemž nacisté otevřeně mezi sebou hovořili.

Oster měl společně s dalšími generály Ludwigem Beckem či Erwinem von Witzlebenem jednoduchý plán. Předpokládal, že mocnosti jako Francie či Velká Británie nenechají Československo bojovat samotné a aktivně mu pomohou. Tím bude nacistická armáda zaměstnána v boji, přičemž Osterův útočný oddíl zatím napadne budovu Říšského kancléřství a zabije Hitlera.

Oster dokonce počítal s tím, že po puči se novým panovníkem Německa stane Hans-Jürgen von Blumenthal, vnuk císaře Viléma II. Tím by byla obnovena monarchie.

Jenže dějiny plynuly jinak. Plán ztroskotal, protože bojácná britsko-francouzská politika appeasementu a následná Mnichovská dohoda dala nacistům část československého území bez bojů. Válka ale byla oddálena jen o několik měsíců.

Po vypuknutí druhé světové války se německý odboj ocitl v těžké situaci. Hitlerovy počáteční vojenské úspěchy v Polsku, na západní frontě a později i proti Sovětskému svazu jen posílily jeho postavení a snížily možnost jakékoliv otevřené akce.

Oster se však nevzdal. V Abwehru obnovil kontakt s jinými odpůrci režimu včetně Henninga von Tresckowa, admirála Wilhelma Canarise a později generála Friedricha Olbrichta. Jeho skupina byla jedním z center vojenského odporu a aktivně se zapojila do dalších příprav na atentáty na Hitlera.

Smrt vůdce ale nebyla jediným cílem skupiny. Osterova podzemní organizace také pomáhala židovským uprchlíkům a dalším pronásledovaným skupinám. Díky tomu se několika desítkám Židů podařilo uniknout do neutrálních zemí v rámci operací krytých jako špionážní mise.

Jenže právě tato akce vedla k tomu, že byl Oster zatčen Gestapem. Nacisté si nejprve mysleli, že v záchraně Židů nemá prsty a že odboj je veden nižšími šaržemi v jeho gesci. Nicméně byl suspendován a skončil v domácím vězení. Ti, kteří se na záchranné akci aktivně podíleli, byli oběšeni.

Zlom v Osterově osudu přišel po neúspěšném atentátu na Hitlera, jež se odehrál 20. července 1944 a který zmiňuji v úvodu. Vůdce byl ale jen lehce zraněn. To vedlo k tvrdým represím vůči odpůrcům režimu. A když byly 4. dubna 1945 objeveny deníky admirála Canarise, v nichž byl Oster zmiňován jako vůdčí osobnost protinacistického odboje, byla přímo Hitlerem nařízena jeho poprava.

Na šibenici skončil 9. dubna 1945 společně s Dietrichem Bonhoefferem a Wilhelmem Canarisem. Všichni tři byli za úsvitu oběšeni v koncentračním táboře Flossenbürg. Do konce války v Evropě zbýval zhruba měsíc a Hitler se zastřelil jen tři týdny po popravě.

Hans Oster patří k těm málo vysokým důstojníkům, kteří se rozhodli riskovat vše pro vyšší dobro. Ve jménu odporu proti jednomu z nejkrutějších režimů v dějinách přišel o život. Jeho osud ale dokládá, že i v srdci nacistického aparátu existovali lidé morálně vyspělí, byť byli ve své době přehlušeni propagandou a terorem.

Zdroje: Časopis II. světová 4/2025, worldhistory.org, zukunft-braucht-erinnerung.de