Článek
Beckerová se narodila do německy mluvící rodiny v červenci 1923 v německém městě Neuteich (dnes Nowy Staw v Polsku). Už ve 13 letech uvědoměle vstoupila do Svazu německých dívek, což byla dívčí odnož chlapecké organizace Hitlerjugend. Po základní škole pracovala jako průvodčí v tramvaji v Gdaňsku a od roku 1940 byla zaměstnána v zemědělské firmě Dokendorf v Neuteichu.
„Brigáda“ na čtyři měsíce
V roce 1944 byly potřeba další stráže v nedalekém ženském koncentračním táboře Stutthof a Beckerová byla povolána do služeb Třetí říše. Její nástup byl součástí širšího náboru žen do strážních oddílů v čase, kdy Německo ztrácelo kontrolu nad východní frontou a potřebovalo nahradit muže povolané do armády. Tehdy se život 21leté Beckerové zcela změnil. Stačily k tomu pouhé čtyři měsíce.
Ve Stutthofu zakusila nečekanou moc. Tábor byl totiž nechvalně známý nejen krutými podmínkami, ale i systematickým vražděním vězňů. Používaly se zde mobilní plynové komory, kam byly posílány nevinné ženy po brutálních selekcích, při nichž byly ponižovány a psychicky týrány. Při selekcích byly často vězenkyně posílány na smrt z malicherných důvodů, stačilo se „špatně“ podívat na dozorkyni či se jí jakkoliv jinak protivit.
Během svého působení ve Stutthofu byla i Beckerová přítomna selekcím židovských vězňů. I když sloužila relativně krátce, od září 1944 do ledna 1945, její podíl na nacistickém vraždění byl po válce zkoumán během takzvaných Stutthofských procesů – sérii válečných zločineckých tribunálů konaných v poválečném Polsku.
Kremační pece v táboře Stutthof
V táboře, kde Beckerová působila, bylo za celou dobu jeho existence zavražděno 85 tisíc neoprávněně vězněných. U soudu pak stanulo celkem 2000 osob z řad nacistických úředníků, velitelů, dozorců či dozorkyň.
Já nic, jen jsem plnila rozkazy…
Když se v lednu 1945 k táboru z východu blížila Rudá armáda, Beckerová stejně jako většina dozorkyň utekla domů. O tři měsíce později byla zatčena polskými úředníky a vzata do vazby. Svoji práci hájila tím, že pouze plnila rozkazy a vše dělala z donucení, což byla častá věta všech souzených „esesáků“.
Vyšetřovatelé nejprve předpokládali, že půjde o ženu, která vyvázne bez trestu, třeba jako Erna Beilhardtová, která o svém působení v táboře říkala, že se jí ze všeho zvedal žaludek a selekcí se stranila. Jak se však ukázalo, Beckerová nepatřila k těm „hodným“ dozorkyním. Vypověděla totiž, že se účastnila selekce židovských vězenkyň a třicet z nich poslala na smrt. Tuto výpověď sice rychle odvolala, ale moc platné jí to nebylo. Vyfasovala rozsudek smrti.
Trestu smrti skoro unikla
Esesačka se však hodlala bránit a dařilo se jí to. Požádala zmírnění trestu, dokonce psala polskému prezidentovi. Úředníci nakonec její naléhání vyslyšeli a doporučili soudu zmírnění trestu na 15 let s tím, že byla v táboře krátkou dobu a její jednání nebylo tak kruté jako například sadistické týrání vězenkyň Gerdou Steinhoffovou.
Jenže soud byl neoblomný a za každou vědomou účast na selekcích židovských obětí posílal dozorce a dozorkyně na oprátku. Třicet zmařených lidských osudů, které Beckrerová poslala na smrt, potvrdilo několik svědků z tábora. Ve světle těchto nových důkazů se „esesačka“, která v táboře působila pouhé tři měsíce, znovu k aktu doznala a opět prohlásila, že konala pouze z donucení nadřízených. Možná doufala, že její přiznání povede k mírnějšímu rozsudku. Mýlila se.
Beckerová krátce před popravou
Na šibenici byla za podílení se na vraždách vězňů poslána 4. července 1946 ve věku pouhých 22 let. Společně s ní bylo na kopci nedaleko tábora Stutthof bez lítosti pověšeno dalších devět dozorců.
Osud Elisabeth Beckerové je důkazem, že i mladé a zdánlivě nevinné ženy sehrály odpornou roli v jednom z nejstrašnějších systémů masového vraždění v moderních dějinách.
