Článek
V socialistickém Československu patřilo sledování občanů k nejdůležitějším nástrojům Státní bezpečnosti. Nebyl to ale žádný chaotický systém, jak by se mohlo na první pohled zdát. Státní bezpečnost (StB) disponovala pečlivě vystavěným aparátem, který se opíral o rafinované metody, jež byly vypilované do posledního detailu. Pro agenty zároveň představovaly rutinní práci.
Většina lidí, která se ocitla v pozornosti StB, ani netušila, že je sledována. A pokud ano, rychle sledovaní pochopili, že je jejich život pod nepříjemným dohledem a zapisován do tajných složek StB.
Vytvoření dokonalého obrazu sledovaného
StB zahajovala sledování obvykle nenápadně. Úředníci nejdříve sestavili základní obraz o sledované osobě – kde žije, s kým se stýká, kde pracuje a kam chodí. Z tohoto prvotního rámce se poté odvíjelo intenzivnější pozorování, často vedené pod krycími názvy.
S ohledem na důležitost sledovaného docházelo k systematickému mapování každodenních kontaktů a pohybu. V hledáčku osob byl zejména okruh lidí kolem disentu či církve, příbuzní a blízcí emigrantů, bývalí velcí zemědělci (takzvaní kulaci), ale i intelektuálové a v neposlední řadě obyčejní občané, na které se doneslo udání třeba z důvodu protirežimních slov. StB se 'pomocí sledování vybraných osob, kterých bylo v letech 1948 až 1989 téměř sto tisíc, snažila vytvořit co nejúplnější obraz života dotyčného.
Přední část statistické karty tajného spolupracovníka StB.
Sledování v praxi vypadalo mnohem obyčejněji, než by napovídal dramatický jazyk spisů. Na ulici šlo o střídání nenápadných dvojic, které se řídily přesným rozpisem času a míst. Operativci postávali u výtahů, čekali v průjezdech nebo se usadili v tajném bytě (StB je nazývala konspirační prostory nebo budovy), odkud z okna viděli na vchod do domu. S tím souvisela sledování v automobilech, při nichž agenti používali nenápadná vozidla.
Štěnice v bytech
Další vrstvu práce agentů tvořila konspirační činnost v bytech. StB měla na svoji dobu špičkově vybavenou radiotechnickou službu, která instalovala odposlechy do domácností. Mikrofony byly vplétány za vypínače, pod kuchyňské linky nebo do větracích šachet. StB zajímaly třeba tajné bytové přednášky, kde si lidé četli zakázané knihy či zahraniční periodika a diskutovali o nich. Zároveň sledovali, jak se rozmnožuje a šíří samizdat.
Záznamy telefonních hovorů byly prakticky rutinní záležitostí, někdy o odposlechu svědčilo podivné praskání nebo zastřený hlas na druhé straně. Zásahy do dopisů probíhaly běžně, StB měla na jejich rozlepování speciální přístroj zvaný „parník“, aby se obálky po otevření nepoškodily. Na první pohled banální detaily jako lehce odlepená obálka ale i praskání ve sluchátku byly pro dotčené lidi prvními signály, že do jejich života vstupuje někdo další.
Parník, zařízení užívané StB pro rozlepování dopisů
Síť dobrovolných i nucených udavačů
Kromě fyzického sledování se StB opírala také o síť spolupracovníků, říkalo se jim udavači či donašeči. Někteří spolupracovali vědomě, jiní pod nátlakem. Sledovaná osoba se tak mohla stát předmětem pozorování i na místech, kde by to nečekala, nebo kde by to StB měla složité. V zaměstnáních, na schůzích, ve škole, ale často i bohužel na rodinné oslavě.
Všechny poznatky končily ve spisech, které rozhodovaly o dalším osudu sledovaného. Stačilo několik vět o „protisocialistických postojích“ a člověku se zavřely dveře k profesnímu růstu, studiu nebo cestám do zahraničí. A paradoxem je, že se ani nemuselo jednat o pravdu.
Život se stínem
Největší síla těchto metod nespočívala v brutalitě, ale v tom, jak hluboko pronikaly do každodennosti. Lidé začali měnit své chování. Méně telefonovali. Psali stručně a opatrně. Samotná možnost, že je někdo sleduje, byla často účinnější než faktické výslechy. Režim tím vytvářel atmosféru vnitřního napětí, které člověk nesl s sebou, aniž by musel čelit přímému zásahu.
Štěnice ve sluchátku, běžný způsob sledování
Po roce 1989 se ukázalo, jak detailní obraz dokázala StB o jednotlivcích vytvořit. Ve spisech se objevují popsané hodiny a dny, seznamy návštěv, výpisy rozhovorů, fotografie pořízené z protějších oken i poznámky, jak se dotyčný tvářil. Spisy se týkaly tisíců lidí – disidentů, chartistů, katolických kněží, studentů i obyčejných občanů, kteří se jen dostali do špatného okruhu známých.
Metody StB dlouho přežívaly jako neviditelný nátlak. Byly tišší než brutální výslechy a méně okázalé než razie, ale o to víc zasahovaly do duší lidí, kteří si postupně zvykli, že jejich život může mít své tajné publikum. Až po pádu režimu bylo možné otočit stránky těchto spisů a vidět, jak propracovaný byl mechanismus, jenž měl udržet společnost v poslušnosti.
Zdroje:
