Článek
Když jsem na webu The Conversation narazil na článek Most AI assistants are feminine — and it’s fuelling dangerous stereotypes and abuse, s chutí jsem se pustil do jeho čtení. Zajímám se o to, jak nové technologie ovlivňují společnost a tento text, jehož autorkou je Ramona Vijeyarasa z Technické univerzity v Sydney, by mohl mít slibný potenciál k diskuzi.
Profesorka v článku varuje, že většina hlasových asistentů má ženské jméno či hlas, což prý posiluje genderové stereotypy, normalizuje verbální zneužívání a může mít negativní dopady na společenské chování.
Jinými slovy: velkým problémem dneška má být to, že na nás navigace nebo telefon mluví příjemným ženským hlasem, příliš ochotně a zdvořile. Vijeyarasa však nezmiňuje globálně rozšířené nástroje mužského rodu Google Assistant nebo Copilot, které dokáží mluvit i mužským hlasem.
Z filozofického hlediska jde o možná zajímavé téma pro seminář mediálních studií. A právě toto je největším problémem celého článku. V kontextu reality, ve které se dnes nachází západní svět, jde ale v podstatě o groteskní luxus, který si společnost může dovolit v době, kdy vše plyne hladce a je možné řešit marginálie.
Západní svět a Česko v tomto ohledu není výjimkou. Čelí v současné době jednomu z největších vnitřních problémů své moderní historie, a to dramatickému snížení porodnosti. Ta se u nás v loňském roce propadla na 1,3 dítěte na ženu. To už není jen kosmetická odchylka, ale demografický kolaps.
Naše společnost se vědomě zmenšuje, stárne a ztrácí kontinuitu. Bez ohledu na to, kolik regulací, strategií a chytrých technologií si ještě vymyslíme, tak bez dětí je prostě nebudeme mít komu předat.
Na jedné straně totiž tvrdíme, že děti jsou důležité. Na druhé straně ale systematicky upřednostňujeme kariéru jako hlavní měřítko hodnoty člověka, a to bez ohledu na biologickou realitu.
A právě v tomhle světle působí debata o genderu hlasových asistentů poněkud odtrženě od reality. Ne proto, že by otázky technologií, designu nebo etiky neměly smysl. Ale proto, že ztrácíme smysl pro hierarchii problémů. Řešíme symboly, ale základní kámen našeho světa se nám rozpadá.
V diskusích o porodnosti se často mluví o ekonomice, drahému bydlení nebo nejisté budoucnosti. To všechno samozřejmě v porodnosti hraje roli. Méně se ale říká nahlas to podstatné, že jsme si jako společnost vytvořili vnitřně rozporný model. Na jedné straně totiž tvrdíme, že děti jsou důležité. Na druhé straně ale systematicky upřednostňujeme kariéru jako hlavní měřítko hodnoty člověka, a to bez ohledu na biologickou realitu.
Ano, žena může zvolit kariéru. Stejně jako muž. Ale evoluční fakta tím nezmizí. Když je žena matka, otec její roli v raném vývoji dítěte nikdy plně nenahradí. Už jen biologicky to s ohledem na kojení není možné. Světová zdravotnická organizace (WHO) i český Národní zdravotnický informační portál (NZIP) doporučují kojení dítěte až do dvou let věku. Jenže to zcela odporuje požadavkům vyspělých evropských ekonomik, které dávají rodičovskou dovolenou jen v řádu týdnů. Malé dítě potřebuje matku víc než chůvu, jesle nebo snad dokonce zaměstnavatele či dobře zvládnutý projekt. To není žádná ideologie, to je realita, na které lidský druh stojí tisíce let.
Tvrdíme-li současně, že mateřství má stejnou váhu jako plně rozjetá kariéra v časově extrémně náročných, například technických oborech, lžeme si do kapsy. Tyhle dvě věci se dají kombinovat jen výjimečně a za cenu obrovských osobních nákladů. Výsledkem pak není žádná emancipace, ale odkládání dětí, nebo jejich úplná absence. A pak se s vážnou tváří ptáme, proč se děti nerodí. Ptáme se vědců, platíme studie a přitom všichni víme, kde je problém.
V tomto kontextu působí údiv vědkyně Vijeyarasy nad tím, že v AI sektoru pracuje málo žen, poněkud paradoxně. Tím ale rozhodně nechci psát, že jde o jakékoliv selhání žen. Není. Je to zkrátka jen signál, že některé obory jsou prostě špatně slučitelné s rolí, která je pro přežití společnosti klíčová. A místo, abychom si tuto nepohodlnou otázku položili, raději řešíme, jaký hlas má asistent v telefonu. Co ale tyto priority otočit? Není přece ta opravdová kariéra, která má skutečnou hodnotu, rodina a ne práce v nadnárodním korporátu?
S ohledem na aktuální světové problémy je navíc hlas Siri nebo Google Asistenta zcela irelevantní. Potýkáme se s hrozbou války, Evropu sužuje migrace, extrémismus a zmíněný demografický úpadek. S přihlédnutím k tomuto je hlas AI asistentů okrajovou záležitostí. Pokud jednou nebudou děti, nebude ani nikoho, kdo by se cítil „dotčen“ tónem hlasu umělé inteligence.
Technologie jsou důležité, etika také a ženy mají právo na kariéru i na rozhodnutí nemít děti. Nesmí je však současný schizofrenní systém tlačit k rozhodování mezi dvěma zcela nesourodými světy mateřství a kariéry, přičemž ten druhý svět je často chápan jako ten důležitější. Jenže realita je až absurdně jednoduchá: bez dětí není budoucnost. A bez budoucnosti bude jedno, jaké kdo pozice dosáhl a už bude zcela nepodstatné to, jakým hlasem vám odpoví vaše navigace.
Možná by nakonec bylo smysluplnější psát studie o tom, jak to v dnešním moderním světě mají ženy těžké, když jsou na ně pod rouškou emancipace vyvíjeny tlaky ze dvou stran. A právě proto ženy obdivuji, že i v tomto tlaku dokáží mezi dvěma světy fungovat.
