Češi mají Švejka a Černé barony, ve Francii si z těžkých časů umí vystřelit sedmá rota

Černí baroni jsou klasikou české komedie, která ukazuje, že se i na těžké časy naší historie lze dívat s nadsázkou a nám vlastním českým humorem. Stejně tak se lze bavit i u starších Osudů dobrého vojáka Švejka. A podobným způsobem na špatnou dobu nahlížejí i Francouzi, kteří si ve svých legendárních komediích umí vystřelit sami ze sebe, ale i ze situací, při nichž ve skutečném životě do smíchu nikomu není.

A právě taková je trilogie o sedmé rotě (La Septième Compagnie), která v 70. letech nadchla diváky kombinací vážné historie s lehkostí komedie. Série filmů natočená režisérem a scénáristou Robertem Lamoureuxem sleduje osudy francouzské armádní jednotky během vpádu nacistů do Francie v roce 1940 a dodnes baví nejen Francouze. Svým někdy až groteskním pojetím má totiž stále co nabídnout i českému publiku.

U zrodu prvního filmu „Kam se poděla sedmá rota?“, jež byl natočen v roce 1973, stály skutečné válečné zážitky režiséra a herce Roberta Lamoureuxe, který se v červnu 1940 skutečně jako mladý voják zúčastnil druhé světové války, na což často vzpomínal v rozhovorech pro francouzská média.

Sám se v mládí objevil ve filmech jako herec. Především ale vytvořil tři fiktivní hlavní postavy: seržanta Chaudarda, Pithiviera a Tassina – typické „každodenní hrdiny“, jejichž nešikovnost a improvizace diváky baví dodnes.

Trojici ztvárnili známí francouzští herci Jean Lefebvre, Pierre Mondy a Aldo Maccione. Především první jmenovaný je pro české diváky nejznámější, protože se objevil v sérii filmů o četnících s Louisem de Funèsem v hlavní roli. Lefebvreho typická mimika a lehce zmatený výraz tvoří podstatnou část humoru celé trilogie o sedmé rotě.

Úspěch prvního dílu vedl k natočení snímků Návrat sedmé roty (1975) a Sedmá rota za úplňku (1977). Všechny tři filmy sklidily divácký úspěch, což se o mnoha pokračování úspěšných filmů říci nedá.

Úspěch trilogie lze jednoznačně připsat kombinaci absurdního humoru s lidskostí. Postavy zde nejsou žádní superhrdinové ani nebojácní vojáci typičtí pro vojenské akční filmy zejména americké produkce. V jejich kontrastu jsou obyčejní vojáci, kteří se snaží přežít v chaotických podmínkách války. Jedná se skutečně až o bizarní, ale zábavnou podívanou.

Sedmá rota vznikla v době, kdy francouzská komedie často kombinovala vážnou historickou událost s lehkostí, která měla diváka nejen pobavit, ale i připomenout lidskost v těžkých časech. První díl ukazuje chaotický pád Francie, druhý pokračuje ve snaze jednotky přežít a vrátit se do bezpečí. Třetí snímek naopak zasazuje děj více do každodenního života Francie pod okupací a je v něm jen lehce cítit jemný nádech odboje.

Ve filmech se vojáci nezabíjí, není vidět žádná krev ani těžce ranění. Postavy se v ději dostávají do nebezpečí, unikají zajetí, skrývají se, improvizují, ale vždy s humorem. Filmy se záměrně vyhýbají zobrazování válečné hrůzy, a tak to má u komedií být. A i díky tomu se sedmá rota stala rychle kultovní a diváci se k ní stále rádi vracejí.

Přestože filmový příběh umisťuje děj prvního dílu do lesa Machecoul v departementu Loire-Atlantique, kamera se ve skutečnosti rozjela o stovky kilometrů dál v lese Fontainebleau nedaleko Paříže.

Z historického hlediska je to paradox, protože boje roku 1940 tuto oblast vůbec nezasáhly. Volba názvu lokace podle některých pramenů souvisela spíše s osobními vzpomínkami Roberta Lamoureuxe než s přesným kopírováním válečné mapy.

Tvůrci si ostatně dovolili i další nesrovnalosti. Například 106. signální pluk, pod který měla sedmá rota spadat, ve skutečnosti vůbec neexistoval.

Dobové kulisy komplikoval také nedostatek autentické vojenské techniky. Sehnat původní francouzská či německá vozidla z druhé světové války bylo v 70. letech téměř nemožné, ale americká armádní technika byla k dispozici mnohem snadněji. Řešení bylo ryze filmové – vozidla se přelakovala, doplnila o dřevěné prvky a upravila tak, aby alespoň vzdáleně připomínala techniku z roku 1940.

Trilogie nabízí českému divákovi možnost srovnání: stejně jako Švejk nebo Černí baroni dokáže ukázat absurditu válečných či politických situací s laskavým nadhledem a nadsázkou. S výraznými charaktery a humorem založeným na každodenních nedokonalostech se tyto tři filmy zařazují mezi klasiku evropské komedie.

Zdroje: fandom.com, vtelce.cz, gaumont.com