Americké vojenské zásahy na Blízkém východě: Rychlá vítězství, složité důsledky

Napětí na Blízkém východě v posledních dnech opět výrazně vzrostlo. Spojené státy podnikají vojenské údery proti Íránu, konflikt se rychle promítá do širšího regionu a ovlivňuje dění po celém světě. Při jednom z útoků zahynul i nejvyšší íránský duchovní vůdce Alí Chameneí, což představuje mimořádný zásah do politického vedení země.

Taková událost ale není v moderní historii Blízkého východu bezprecedentní. Spojené státy v regionu zasahují vojensky už desítky let – někdy přímo invazí, jindy prostřednictvím leteckých úderů nebo námořních operací. Je zde ale jeden stále se opakující vzorec. Americká armáda totiž dokázala v mnoha konfliktech dosáhnout relativně rychlého vojenského vítězství. Mnohem složitější se však ukázalo řešení politických a společenských důsledků těchto operací.

Jedním z prvních případů přímé americké vojenské intervence v regionu byla krize v Libanonu v roce 1958, během níž prezident Camille Chamoun stál proti silné opozici uvnitř země. Ta byla inspirována rostoucím arabským nacionalismem, který symbolizoval především egyptský prezident Gamal Abdel Nasser, jenž mimo jiné znárodnil Suezský průplav. Ten byl do té doby državou Britů. Vypukla proto takzvaná Suezská krize. Napětí mezi jednotlivými náboženskými a politickými skupinami v Libanonu přerůstalo v ozbrojené střety a vláda se obávala, že by se země mohla ocitnout v občanské válce.

Chamoun tehdy požádal o pomoc Spojené státy. Americká administrativa prezidenta Dwighta D. Eisenhowera reagovala vysláním zhruba čtrnácti tisíc vojáků v rámci operace Blue Bat (Modrý netopýr). Americké jednotky se vylodily na plážích u Bejrútu a obsadily přístav, letiště a další klíčová místa v hlavním městě. Jejich úkolem nebylo vést rozsáhlé bojové operace, ale především demonstrovat sílu a stabilizovat situaci.

Intervence nakonec trvala jen několik měsíců, přičemž následná dohoda vedla k volbě nového prezidenta. Z vojenského hlediska šlo o relativně jednoduchou a úspěšnou operaci. Zároveň však naznačila, jak citlivý je region na přítomnost zahraničních armád a jak rychle se mohou místní konflikty propojit s globální geopolitikou.

Mnohem rozsáhlejší zásah přišel o více než třicet let později během války v Perském zálivu. Už ale na konci 80. let během války mezi Íránem a Irákem udeřily USA v rámci operace Earnest Will do konfliktu tak, že americké námořnictvo doprovázelo ropné tankery a chránilo lodní dopravu před útoky. Během akce nazvané Praying Mantis pak v roce 1988 Američané zlikvidovali část íránského loďstva. Tehdy šlo o největší námořní střetnutí USA od druhé světové války.

V roce 1990 pak napadl Irák vedený prezidentem Saddámem Husajnem sousední Kuvajt. Invaze vyvolala ostrou mezinárodní reakci, přičemž Spojené státy vytvořily širokou koalici států a zahájily operaci Pouštní bouře, během níž byla irácká armáda rychle poražena. Kuvajt byl osvobozen a koaliční vojska dosáhla svých hlavních vojenských cílů během několika týdnů. Jenže zásah zanechal v regionu stopy, které lze sledovat až do dneška. Irák byl vystaven tvrdým ekonomickým sankcím a Spojené státy začaly udržovat výrazný vojenský dohled v oblasti Perského zálivu.

Přítomnost Američanů v blízkosti Perského zálivu se později stala jedním z argumentů radikálních islamistických organizací včetně Al-Káidy, které ji označovaly za důkaz západního zasahování do muslimského světa, což vyústilo v teroristický útok na Spojené státy 11. září 2001.

Po těchto útocích přišel další zlom. Spojené státy zahájily invazi do Afghánistánu, kde vládnoucí hnutí Tálibán poskytovalo útočiště teroristické síti Al-Káida v čele s Usámou bin Ládinem. Režim byl během několika měsíců svržen a americká armáda začala spolu se spojenci budovat nový politický systém.

Jenže konflikt se postupně proměnil v dlouhou guerillovou válku. Navzdory obrovským finančním i vojenským nákladům se nepodařilo vytvořit stabilní stát, který by dokázal čelit povstalcům bez zahraniční pomoci. Po stažení amerických vojsk v roce 2021 Tálibán znovu převzal kontrolu nad zemí.

Ještě výraznější politické důsledky měla invaze do Iráku v roce 2003. Takzvaná druhá válka v Zálivu měla za důsledek svržení režimu Saddáma Husajna během několika týdnů. Vojensky šlo opět o rychlé vítězství.

Po pádu režimu se ale rozpadly státní instituce, armáda i bezpečnostní struktury. Země se propadla do chaosu, který vyvolal sektářské násilí mezi sunnitskými a šíitskými skupinami. V tomto prostředí se později zformovala extremistická organizace Islámský stát, jež o více než deset let později ovládla rozsáhlá území v Iráku a Sýrii.

Spojené státy proto v roce 2014 znovu zahájily vojenskou operaci v regionu. V rámci operace Inherent Resolve (Bytostné odhodlání) vedla mezinárodní koalice letecké údery a podporovala místní pozemní jednotky. Chalífát Islámského státu byl nakonec vojensky poražen, ale organizace zcela nezmizela a nadále působí v podobě menších buněk.

Při zpětném pohledu na výše uvedené americké intervence na Blízkém východě se celkem jasně ukazuje podobný scénář. Američané sice mají vojenskou sílu schopnou během krátké doby porazit protivníkovu armádu, svrhnout vládu nebo odstranit vedoucí představitele režimu. Podstatně složitější se však ukazuje období poté – vybudovat fungující a stabilní politický systém, který by po vojenském zásahu dokázal dlouhodobě udržet pořádek a rovnováhu.

Právě tato zkušenost je důležitá i při pohledu na současný konflikt s Íránem. Eliminace nejvyššího představitele státu může mít zásadní vojenský i symbolický dopad. Zároveň však může otevřít období nejistoty, během něhož se mohou projevit staré regionální rivality, mocenské boje i nové bezpečnostní hrozby.

Vojenské vítězství na Blízkém východě je tak pouze prvním dílkem skládačky v mnohem složitějším problému.

Zdroje: