Článek
Telefonní seznam v hlavě
V době pevných linek nebylo příliš na výběr. Telefon byl zpravidla jeden pro celou domácnost a kontakty nebyly uložené v kapse. Pokud chtěl člověk zavolat kamarádovi nebo příbuzným, musel mít číslo zapsané v papírovém adresáři, ale ta nejčastější si lidé pamatovali.
Mnozí si vytvořili vlastní systém. Čísla opakovali a po několika desítkách vytočení nebo vymačkání je jednoduše rychle znali. Mozek dostával pravidelný trénink. Já si dodnes pamatuji třicet let neexistující číslo pevné linky k nám domů a jako bonus i spojení na pár kamarádů, z nichž už některé nevídám. Dokonce si vybavuji i naučený pohyb prstem, kterým jsem rychle kombinace vyťukával a brzy nebylo potřeba znát ani samotné číslo.
Není tak divu, že si řada lidí dodnes vybaví telefonní číslo z dětství, ale neví zpaměti čísla nejbližších.
Mobilní telefon nám ulevil. A zároveň nás odnaučil pamatovat si
Příchod mobilních telefonů na přelomu milénia přinesl obrovské pohodlí. Kontakty se ukládají automaticky, jména nahrazují čísla a člověk už nemusí přemýšlet nad tím, jakou kombinaci číslic vlastně vytáčí.
Psychologové tento jev označují jako digitální amnézii. Mozek si přestává ukládat informace, o nichž ví, že je kdykoliv najde uložené v zařízení. Podobně jako si dnes málokdo pamatuje cestu na neznámé místo bez navigace, přestáváme si pamatovat i telefonní čísla.
Nejde ale o lenost ani o hloupnutí. Mozek jednoduše hospodaří s kapacitou jinak než před třiceti lety. Pokud ví, že informaci nemusí uchovávat, přenechá ji technologii.
Pamatujeme si to, co jsme používali opakovaně
Zajímavé je, že si stará čísla mnozí vybaví okamžitě. Důvod je jednoduchý. Opakovali jsme je stokrát nebo snad i tisíckrát.
Číslo domů bylo často jedním z prvních údajů, které se děti učily nazpaměť. Pokud někdo několikrát týdně vytáčel stejné číslo k babičce nebo kamarádovi, postupně se hluboko zapsalo do dlouhodobé paměti.
Dnes telefonní seznam funguje jinak. Vybavíme si jméno, fotografii nebo profil v aplikaci. Samotná čísla zůstávají schovaná na pozadí a vlastně nejsou ani podstatná.
Není proto výjimkou, že člověk zná zpaměti číslo na pevnou linku z roku 1990, ale nedokáže bez vlastního telefonu po ruce zavolat vlastním dětem.
Říkáme mu mobilní telefon. Ale telefonování je jen jednou z mnoha funkcí. Pro některé dokonce okrajovou.
Když se vytratila čísla, začaly mizet i telefonáty
S proměnou telefonních čísel se nenápadně změnil ještě jeden zvyk. Tím je samotné telefonování. Ještě před dvaceti lety bylo běžné jednoduše zvednout telefon a zavolat. Dnes mnoho lidí, nepočítáme-li pracovní hovory, raději nejprve pošle zprávu. Někdy dokonce otázku, zda může dotyčnému zavolat.
Mladší generace často používají telefon především jako zařízení pro psaní zpráv, sdílení fotografií nebo komunikaci přes chatovací aplikace. Klasický hlasový hovor ustupuje do pozadí.
Neohlášený telefonát může být pro některé lidi překvapivý nebo dokonce nepříjemný. Často je telefonát z neznámého čísla dokonce podvodný. A tak zatímco dříve znamenalo zvonění telefonu běžnou součást dne, dnes jej lidé spíše vnímají jako vyrušení.
Není to dobře ani špatně. Jen je to jiné
Stejně jako jsme si zvykli na navigace nebo bezkontaktní platby, naučili jsme se přenášet část svých schopností na technologie.
Přesto je na starém způsobu telefonování něco zvláštně nostalgického. Mnoho lidí si dodnes bez zaváhání vybaví číslo domů, které naposledy vytáčeli před pětadvaceti lety. Je to malá připomínka doby, kdy jsme v hlavě nosili vlastní telefonní seznam a kdy se kamarádovi jednoduše nedalo napsat přes sociální síť. A jednou i tahle paměť zmizí a lidé budou jen kroutit hlavou, jak jsme mohli zvedat telefony, aniž bychom tušili, kdo volá.
