Setkání na Labi: Euforické podání rukou Američanů a Sovětů, ale i předzvěst studené války

Na jaře 1945 postupovaly spojenecké armády Evropou z obou stran. Sověti se posunovali na západ přes Polsko a východ Německa, Američané a Britové přicházeli ze západu přes Francii a Belgii. V dubnu už bylo jasné, že Německo válku prohraje. Berlín byl obklíčen Rudou armádou a německé síly se hroutily.

A právě v této konstelaci se 69. pěší divize americké armády a 58. gardová střelecká divize Rudé armády setkaly na Labi. Setkání odpovídalo kulisám válkou zdecimované Evropy. Pontonový most v Torgavě byl zničen, a tak se vojáci k sobě museli dostat přes vodu na člunu.

Tomu předcházela poměrně kuriózní situace. Spojenci neměli u sebe žádné světlice ani jiná poznávací znamení kromě vlastních uniforem. Před setkáním se oprávněně obávali, že by si je Sověti mohli splést s Němci, protože ještě krátce před tím probíhaly v místech boje. Proto jedné rodině vzali bílé prostěradlo, na které namalovali barvami z drogerie americkou vlajku. Rudá armáda vystřelila zelenou světlici a čekala na odpověď. Ta pochopitelně nepřišla. Muži od sebe byli ještě daleko, a tak vlajku neviděli. Sověti proto zahájili palbu, dokud si ve zmatku nevšimli improvizované vlajky.

Prvními vojáky, kteří si potřásli rukou, byli americký poručík Albert Kotzebue a sovětský poručík Alexandr Gordejev. Ještě týž den se na pobořeném mostu u Torgavy pozdravili další vojíni, konkrétně poručíci William Robertson a Alexander Silvaško.

„My jsme křičeli anglicky, oni rusky. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale cítili jsme to samé (…), pak se objevil šnaps a víno. Připíjeli jsme jedni druhým na konec války, na Spojené státy i na Sovětský svaz. Připíjeli jsme na naše velitele a politiky,“ vzpomínal později Robertson. Až den poté proběhlo oficiální a mediálně více probírané setkání vyšších důstojníků obou stran.

Obrázky, které tehdy vznikly, se rychle rozšířily po světě. Bylo to vůbec poprvé, kdy se obě armády setkaly tváří v tvář a snímky zachycují vojáky, jak se objímají, potřásají si rukama nebo sedí na troskách mostu a usmívají se. Působili na vyčerpané Evropany jako živá voda. Běžní lidé začali konečně věřit, že válka brzy skončí.

27. dubna pak americká, britská a sovětská vláda vydaly prohlášení, že jsou společně odhodlány definitivně porazit Třetí říši.

Na první pohled idylické setkání mohlo působit, že svět se blíží utopii. Dvě světové mocnosti si podaly ruce, aby porazily společného nepřítele. Svět zažil peklo dvou obrovských konfliktů, tak kdo by chtěl riskovat další?

Jenže už ve chvíli, kdy si vojáci u Labe podávali ruce, bylo alespoň mezi vojenskými špičkami a politiky USA a Sovětského svazu zřejmé, že spolupráce nebude pokračovat hladce.

Obě mocnosti měly naprosto odlišné představy o budoucnosti Evropy. Spojené státy a Velká Británie chtěly podporovat svobodné volby a demokratické systémy v osvobozených zemích. Sovětský svaz usiloval o vytvoření vlastní sféry vlivu ve východní části Evropy tak, aby hlavní slovo měla komunistická Moskva. A tak se „setkání na Labi“, jak se obyčejnému podání rukou dvou vojínů začalo říkat, stalo i symbolickým bodem budoucího rozdělení Evropy na západní a východní blok. Obě tyto sféry vlivů pak vedly k více jak čtyřicetileté studené válce, během které sice vojáci neumírali na frontách, ale neustálá hrozba jaderného konfliktu vysela ve vzduchu.

Setkání na Labi sice není bráno jako svátek, ale často je připomínáno jako symbolické poražení zla. Svět od té doby sice prošel a prochází mnoha konflikty, ale fotky od Torgavy zůstávají silným obrazem lidskosti i v těch nejtěžších chvílích, protože, jak se ukázalo, i lidé s různými ideologickými rozdíly se mohou spojit. Zároveň však také tento okamžik, který se odehrál před 80 lety, dokazuje, jak moc křehký může mír být.

Zdroje: time.com, liberationroute.com, amusingplanet.com