Heinrich Jöckel: Pinďa z Terezína postrádal inteligenci i sebeovládání. Rozkazy však plnil poslušně

Heinrich Jöckel se narodil 10. července 1899 v Offenbachu nad Mohanem. Již v dětství se chtěl stát policistou, ale cesta za snem byla trnitá. Především jeho nízká inteligence jej zpomalovala, a tak byl rád, když se vůbec vyučil písmomalířem a natěračem. Pak ale přišla první světová válka a musel narukovat.

Konflikt přežil bez úhony a když se vrátil do Německa, zůstal bez práce, přičemž si občas přivydělával jako pomocný dělník. Nějaký čas zkoušel podnikat, ale moc se mu nedařilo. Zlom v jeho životě přišel krátce po hospodářské krizi. V roce 1931 vstoupil do nacistické strany, kde mu jeho oddanost přinesla místo u pořádkové policie, později pak u gestapa, přestože neměl žádné potřebné vzdělání ani kvalifikaci. Nacistům se ale líbil jeho tvrdý přístup k práci a odhodlanost.

Po vypuknutí druhé světové války byl převelen do protektorátu Čechy a Morava. Chvíli působil jako velitel vězeňského tábora ve Skrochovicích, ale už v červnu 1940 byl dosazen do Terezína jako velitel Malé pevnosti. Jeho úkolem bylo hlídat „pořádek“ v ghettu. Jöckelova přítomnost zde patřila k temným stínům každodenního života, kterým se vězni nemohli vyhnout. Často překračoval své pravomoci, ale nacističtí pohlaváři neměli problém mu jeho excesy dodatečně schvalovat, vždyť vězni, převážně pro režim nepohodlné osoby, pro ně neměli status lidí.

Terezín byl místem, kde byli věznění lidé nuceni hledat úniky v podobě humoru či slovních hříček, což pro ně byly malé vzpoury, které jim pomáhaly přežít. Právě z tohoto prostředí vzešla Jöckelova přezdívka „Pinďa“. A nebyla zvolena náhodně. Inspirací byl strýc Pindal z pražských humoristických novin. Pseudonym tak v sobě nesl ironii, výsměch i určitou formu obrany.

Jöckel se vyznačoval malou postavou, neohrabaným chováním a trapným smyslem pro autoritu. Jeho přehnaně přísné vystupování působilo až komicky, zvláště když jej doprovázely výbuchy vzteku, které naopak odhalovaly jeho omezené duševní schopnosti.

Pro vězně byla tato přezdívka jistým ventilem a drobným způsobem, jak získat zpět alespoň nepatrný kousek důstojnosti v prostředí, kde jim byla systematicky odebírána. Jöckel sice postrádal rafinovanou krutost některých jiných představitelů SS, ale jeho poslušnost rozkazům a sklon k bezmyšlenkovitému násilí z něj dělaly nebezpečného člověka. Když to na něj přišlo, dokázal vězně bezhlavě bít a mučit, případně na ně posílal psy. Jednoho vězně nechal sníst kaši z pepře a pálivých papriček a potom mu nedal několik hodin napít. Údajně i několik lidí zabil tak, že jim šlápl okovanou botou na krční páteř či na hruď.

V táboře, v takzvaném Panském domě, žila také Jöckelova rodina – manželka a dvě dcery. Děvčata měla podobnou zálibu jako otec. Jedna z nich údajně švihala bičem vybrané vězně, druhá pak po nich střílela.

Jöckelova služba v Táborovém velitelství bývá v pamětech často spojována s malichernou šikanou. Rád trestal za drobnosti, například za špatně zapnutý kabát, pomalý nástup, či dokonce za údajnou neúctu, kterou si sám domýšlel.

Popisován je i jeho vztah k alkoholu, jenž u něj prudce zvyšoval agresivitu. V takových momentech se Jöckel stával ještě nepředvídatelnějším a vězni si

před ním dávali dvojnásobný pozor. Přílišné přemýšlení se od něj nečekalo, a on sám se do složitějších situací nepouštěl. Jasné úkoly ale plnil bez váhání.

Historici i psychologové se nad Jöckelovou postavou často pozastavují. Nebyl to fanatik, který by měl propracovanou ideologii. Nebyl to ani intelektuál nebo někdo, kdo by toužil po kariéře velkého velitele. V mnoha ohledech připomínal typického obyčejného člověka, který se v systému násilí ocitl jako šroubek ve stroji a ochotně plnil vše, co se po něm žádalo. Jeho „omezenost“ byla jedním z faktorů, které jej činily nebezpečným. Nepřemýšlel o důsledcích, neměl svědomí, a pokud ano, dokázal je dokonale potlačit.

Po osvobození Terezína pracoval nějaký čas jako čeledín na statku, ale v roce 1946 byl zadržen a postaven před soud. Jeho obhajoba se opírala o tvrzení, že se stal jen vykonavatelem příkazů. „Kdybyste byl na mém místě, činil byste totéž,“ řekl během procesu soudci. Chvílemi ale působil, jako by ani netušil, proč je souzen.

Trestné činy, kterými se provinil, však byly doloženy množstvím svědectví. Prokázáno bylo jeho brutální zacházení s vězni, svévolné tresty nebo podíl na chodu represivního systému ghetta.

Jöckel byl odsouzen mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích k trestu smrti a 26. října 1946 oběšen. Jeho jméno tak zůstalo zapsáno v historii nikoli jako velká postava nacistického aparátu, ale jako symbol hlouposti spojené s bezohlednou mocí.

Zdroje: Časopis II. světová válka 11/24, jta.org, pametnaroda.cz