Krvavý Leopoldov: Za nejbrutálnější vzpourou po roce 1989 i útěkem vězňů stál „ředitel věznice“

Leopoldov, stará barokní pevnost přestavěná v devatenáctém století na káznici, se v prvních letech po sametové revoluci proměnila v bitevní pole. Krátce po amnestii prezidenta Václava Havla se ve věznici, kde si odpykávali trest ti nejnebezpečnější vězni, odehrála vzpoura, kterou rozpoutali trestanci nespokojení s tím, že jich se odpuštění trestu netýkalo.

Více než dvě stovky vězňů nejprve vyhlásily v polovině března 1990 hladovku, ale to byl jen začátek. Tato skupina vedená Tiborem Polgárim v podstatě obsadila část věznice včetně kuchyně a skladu potravin. Vzbouřenci se zmocnili kuchyňských nožů, načež si vyrobili další bodné a sečné zbraně, zabarikádovali se a postupně obsadili celý Leopoldov. Dokonce se jim podařilo připravit zápalné lahve a amatérsky sestavit jeden funkční plamenomet. Jako rukojmí drželi 150 vězňů, kteří se odmítali na vzpouře podílet a požadovali okamžité propuštění.

Situace byla velmi vážná. Vyjednávání nikam nevedlo, a tak 28. března došlo k rozhodnutí, že je nutné vzpouru ukončit. Náměstek ministra vnitra Slovenské republiky JUDr. Andrej Sámel se nejprve pokoušel se vzbouřenci jednat po dobrém. Tudy ale cesta nevedla, vzbouřenci v reakci na jeho slova začali házet zápalné lahve a na několika místech tak založili požár. Na autentické záběry se můžete podívat zde.

Když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Za vysoké zdi Leopoldova vtrhlo několik stovek ozbrojenců, kteří poměrně rychle dokázali nepokoje utnout. Poradili si i s nejagresivnější skupinou v čele s Polgárim, která chtěla na střeše upalovat rukojmí. Polgári se mimochodem sám pasoval na „ředitele věznice“. Výsledkem zásahu bylo sice několik zraněných trestanců a policistů, ale akce splnila svůj účel. Vězni, včetně dvou stovek vrahů, byli převezeni do jiných káznic, dokud nebyl provoz v Leopoldově obnoven. Jeden trestanec byl pak mezi zdmi vězení nalezen mrtvý. Nezemřel ale cizí rukou, smrtelná zranění si způsobil sám při výrobě výbušné látky.

V Leopoldově nebyl klid ani po potlačení vzpoury. Jakmile se nejnebezpečnější trestanci vrátili za vysoké zdi jedné z nejpřísnějších káznic tehdejšího Československa, začali připravovat další peklo.

V listopadu 1991, v době, kdy ještě nebyly nad trestanci vyneseny rozsudky za účast na vzpouře, se káznice stala dějištěm ještě brutálnějších událostí, které se do dějin československé kriminalistiky zapsaly černým písmem.

Sedm mužů odsouzených za loupeže, vraždy a násilné činy se rozhodlo, že už dál za zdmi žít nebudou. V čele skupiny stál opět „ředitel“ Tibor Polgári. Tento chladný a naprosto bezohledný muž byl pro mnohé z dozorců symbolem chaosu a i přes mříže dokázal nahánět strach. Právě Polgári byl živoucím důkazem, že polistopadová „humanizace“ trestního systému nemůže být uplatňována absolutně.

Dne 23. listopadu 1991 krátce po osmé večer se Polgári s dalšími šesti spoluvězni pustil do realizace svého plánu. Prvním krokem bylo ovládnout strážní stanoviště.

Když se jim do cesty postavil dozorce František Sloboda, tehdy třicetiletý Polgári jej udeřil a mladší spoluvězeň Miloš Uriga mu zasadil sedm bodných ran vlastnoručně vyrobeným nožem. Mrtvému svlékli uniformu a Polgári si ji oblékl. Ve falešném převleku se pak s dalšími pěti vězni Ondrejem Harvanem, Daliborem Bajgerem, Vladimírem Dudou, Bartolomejem Botošem a Vladislavem Fedákem vydali do útrob věznice, kde přemohli další dva dozorce, kterým sebrali uniformy a spoutali je. Od nich také získali klíče od dalších bloků věznice. Polgári a Ulriga pak vnikli do operačního střediska u brány káznice, kde se odehrála neskutečná jatka.

Dvojice zde bezcitně zavraždila čtyři strážce – Igora Jošta, Milana Galbavého, Mariana Zennera a Milana Černého. Nejmladšímu bylo pouhých dvaadvacet let. Tři z nich ubodal samotný Polgári. Brutalita útoku neměla obdoby. Jeden z dozorců byl nalezen s nožem zabodnutým ve spánku, jiný v kaluži krve mezi převrácenými židlemi.

Vrazi se pak snadno zmocnili klíčů od bran a ze skříně ukradli několik střelných zbraní. Poté se vrátili pro pětici kumpánů, jež hlídala spoutané strážné. Jednoho z nich vzali jako rukojmí a vydali se vstříc noci. Cestou za svobodou přepadali řidiče, kterým brali auta a stříleli po každém, kdo se jim pokusil postavit do cesty. Krátce po půlnoci už byly po celém Slovensku vyhlášeny největší pátrací manévry od konce války.

Policie nasadila vrtulníky, desítky hlídek a speciální jednotky. Svobodě se žádný z uprchlíků dlouho netěšil. Po dvaceti hodinách byli všichni dopadeni – někteří v polích, jiní v kradených autech. Tibor Polgári skončil se střelným zraněním po přestřelce s policií.

Vyšetřování ukázalo, že útěk nebyl spontánní. Skupina jej připravovala týdny a počítala s tím, že se přes Polsko dostane až do Austrálie. Naivní plán, který se proměnil v krvavá jatka, šokoval veřejnost i politickou scénu. Ukázalo se, že tehdejší režim „měkčího“ přístupu k vězňům, tedy dozorci bez zbraní a s omezenými bezpečnostními pravomocemi, vytvořil prostor pro katastrofu.

Soud začal v únoru 1993 v Bratislavě. Tibor Polgári, Miloš Uriga a Ondrej Harvan byli odsouzeni na doživotí. Harvan o dva roky později ve vězení spáchal sebevraždu. Další účastnici útěku vyfasovali dlouhé tresty odnětí svobody. Hlavní strůjce Polgári, který mimochodem původně seděl „jen“ za loupežné přepadení a vydírání, se během procesu obhajoval tvrzením, že jednal v sebeobraně. V roce 2018 bezúspěšně žádal o předčasné propuštění. Za mřížemi je dodnes.

Události z Leopoldova jsou krutou připomínkou doby, kdy se euforie z pádu režimu střetla s realitou zločinu a lidské krutosti. Když se po roce 1989 mluvilo o svobodě, za vysokými zdmi Leopoldova měla tahle svoboda jiný význam. Pro některé byla jen synonymem chaosu, který zničil životy pěti mužů.

Zdroje: kriminalistika.eu, aktualne.cz, ct24.ceskatelevize.cz