Článek
Existují lidé, kteří po sobě zanechají nádherná umělecká díla, knihy nebo vynálezy. František Kocourek po sobě zanechal něco jiného, ale rovněž cenného – příběhy.
A nebyly to ledajaké příběhy. Když se dnes vzpomíná na Kocourka, málokdy se skončí u jedné historky. Jedna totiž vede k druhé, druhá ke třetí a tak dále. Tenhle chlap, který opustil svět v roce 1991, nebyl jen silákem, ale také nevyčerpatelným zdrojem humoru, recese a dobré nálady. Není proto náhoda, že se o něm mluví jako o králi železa a smíchu.
Když svaly nestačí
František Kocourek se narodil v roce 1947 v Brně. Už od mládí ho přitahoval sport. Začínal v zápasnickém oddílu brněnské Zbrojovky, později se proslavil jako moderní gladiátor, který předváděl výkony, nad nimiž zůstával rozum stát.
Tahal železniční vagon v zubech, rozbíjel kameny na hrudi nebo se nechal přejet automobilem. To vše předváděl naživo před publikem. Jenže kdyby šlo pouze o sílu, nejspíš by na něj dnes vzpomínali jen sportovní nadšenci. Kocourek měl totiž ještě jednu vzácnou schopnost. Uměl neskutečně dobře bavit lidi.
Pamětníci často říkají, že když Franta přišel do společnosti, okamžitě na sebe strhl pozornost, aniž by se o to snažil. Měl mimořádný vypravěčský talent. Dokázal z obyčejné příhody vytvořit několikaminutovou show. Vyprávěl s vážnou tváří, takže posluchači dlouho nevěděli, jestli si z nich dělá legraci, nebo mluví vážně.
Možná to nevěděl ani on sám. Jeho humor totiž nebyl založený na připravených vtipech. Byl mistrem mystifikace. Bavilo ho svět trochu převracet naruby a sledovat, kdo se chytí. Právě proto se stal jedním z největších recesistů své doby.
Zlatý slavík pro Rudyho?
Jedním z nejslavnějších Kocourkových kousků byla propagace jeho kamaráda Rudyho Kovandy v roce 1975. Kocourek zcela vážně přesvědčoval okolí, že z Rudyho bude velká hudební hvězda a kandidát na Zlatého slavíka. Vystupoval jako jeho manažer, organizoval kolem něj pozornost a s kamennou tváří budoval legendu o člověku, jenž ve skutečnosti o žádnou hudební kariéru neusiloval.
Dnes bychom řekli, že šlo o dokonalou mystifikaci. Kovandovi přišlo do ankety tolik hlasů, že začali pátrat po tom, kdo za celou akcí stojí. Když se ukázalo, že jde o práci Kocourka a Kovanda o své stoupající „slávě“ vůbec netuší, byly hlasy pro něj stornovány a slavíkem se tak stal opět Karel Gott.
Tehdy ale řada lidí netušila, že je celá Kocourkova akce recesí. Aniž by Kovandu znali, věřili, že je dobrým zpěvákem a zaslouží si hlas do ankety. A právě v tom spočíval Kocourkův talent. Dokázal vytvořit příběh, kterému lidé chtěli věřit.
Brno mělo svého hrdinu
Franta Kocourek byl nerozlučně spojený s Brnem. Mluvil místním nářečím, takzvaným hantecem, znal brněnské hospody, kamarádil se s umělci i obyčejnými lidmi. Potkával se s osobnostmi jako Miroslav Donutil nebo Bolek Polívka, ale stejně dobře si rozuměl s lidmi, kteří o slávu nikdy neusilovali.
Zároveň nebyl celebritou v dnešním slova smyslu. Nepůsobil nedostupně, spíše naopak. Lidé měli pocit, že je jedním z nich.
Památník Franty Kocourka v Brně
Život se má žít furt ve střehu
Tohle heslo se s Kocourkem dodnes spojuje. A vlastně ho vystihuje dokonale. Nikdy dopředu nevěděl, kam ho zavede další nápad, další vystoupení nebo historka. Žil naplno, s obrovskou energií a chutí dělat lidem radost.
Když v roce 1991 náhle zemřel na zástavu srdce během setkání s kamarády v hospodě, bylo mu pouhých 44 let. Někteří jeho přátelé prý nejprve ani nechtěli uvěřit, že je to pravda. U člověka, který si celý život dělal legraci téměř ze všeho, zněla i zpráva o jeho smrti jako další recese.
Legenda, která nezmizela
Od Kocourkovy smrti uplynulo 35 let. Dnes má v Brně památník, vznikají o něm knihy a dokumenty a jeho jméno se stále objevuje ve vzpomínkách lidí, kteří ho zažili.
Osobnost Franty Kocourka je dnes vzpomínkou doby, kdy se lidé dokázali sejít u jednoho stolu, vyprávět si historky a smát se spolu bez mobilů a sociálních sítí. A také je důkazem, že největší síla nemusí být v rukou. Někdy stačí umět rozdávat dobrou náladu.
Zdroje: novinky.cz, ceskatelevize.cz, aktualne.cz
