Zemřela za podivných okolností. Nevyjasněný případ švédské novinářky ve stínu studené války

Listopad 1984. Stockholm se noří do sychravého šera a vítr od vody řeže do tváří. V neděli 18. listopadu odcházejí dvě ženy ze stockholmské restaurace. Svědci si pamatují, že večeřely, daly si láhev vína a kolem půl desáté večer zamířily pryč. Byla to televizní novinářka Cats Falck doprovázená kamarádkou Lenou Gräns.

Dvojice se ještě měla setkat s přítelkyní Ullou Jones v kavárně. Ulla však doma večer usnula a probudila se až kolem desáté. Když přišla do kavárny, její známé tam nebyly. Chvíli na ně ještě čekala, ale marně. Falck a Gräns nikdy nepřišly.

Od toho okamžiku jako by se po nich slehla zem.

Zmizení vyvolalo ve Švédsku obrovskou pozornost médií i veřejnosti. Falck byla známou tváří zpravodajského pořadu Rapport. Přicházely desítky tipů z domova i ze zahraničí, ale žádná stopa nebyla věrohodná.

Policie zjistila, že chybí i Gränsin bílý Renault, a tak se nabízely dvě možnosti. Buď ženy dobrovolně odjely a nedaly nikomu vědět, což se zdálo nepravděpodobné, nebo měly nehodu. A protože Stockholm je město vody, policie okamžitě začala zvažovat možnost, že auto skončilo v některém z přístavních ramen. Policejní potápěči systematicky prohledávali okolí, ale nic nenašli.

Až v květnu 1985, více než půl roku po zmizení, objevili vojenští potápěči při cvičení vůz na dně Hammarbyjského kanálu. Auto bylo nalezeno v místě, které už dříve policie nejméně šestkrát prohledala.

Uvnitř byly obě ženy připoutané bezpečnostními pásy ve stejném oblečení jako v den zmizení. A přestože šlo o Gränsino auto, na místě řidiče seděla novinářka Falck.

Švédská policie případ uzavřela jako nehodu. Podle vyšetřovací verze si Falck, která si nedávno udělala řidičský průkaz, procvičovala jízdu kamarádky autem. Renault měl sjet ze svahu, narazit do nízkého zábradlí přístavního jeřábu a převrátit se do vody.

Jenže hned od počátku vyšetřování zaznívala kritika. Technická šetření byla podle některých hlasů nedostatečná. Pitva ukázala, že Gräns měla zlomený nos, zatímco Falck neutrpěla žádné zlomeniny ani poranění hlavy. V plicích obou žen byla nalezena růžová voda, která však nebyla nikdy podrobně analyzována a její zbarvení nebylo uspokojivě vysvětleno.

Vyšetřovatelé na autě našli barevné oděrky, ale objevily se pochybnosti, zda byly skutečně odborně vyhodnoceny.

Svoji roli samozřejmě mohl sehrát alkohol. Ženy před jízdou prokazatelně pily víno a švédský limit 0,2 promile pravděpodobně překročily. Obě měly navíc vysoké podpatky, což sice není při řízení zakázáno, nicméně komfortní řízení s nimi rozhodně není, obzvláště u začínající řidičky. Přesto mnoho detailů do sebe nezapadalo tak hladce.

Otazníky vyvolávala i samotná trajektorie vozu. Pokud by skutečně prorazil zábradlí a převrátil se do vody, musel by se po dně posunout zhruba o 550 metrů na místo nálezu. Zaměstnanci přístavu však uvedli, že oblast nemá žádné výrazné proudy a právě proto byl přístav umístěn zde. Dno je navíc bahnité a vůz s rozbitými okny by se podle této logiky měl rychle zabořit.

V době zmizení pracovala Cats Falck jako novinářka veřejnoprávní televize na tématech, která se dotýkala citlivých obchodů. Zkoumala mimo jiné podezření kolem společnosti ASEA a vývozu západních technologií do Sovětského svazu. Další teorie ji spojovaly s informacemi o zbrojovce Bofors a údajném obcházení embarg prostřednictvím zprostředkovatelů.

Bofors byl v osmdesátých letech zapleten do pašování střelného prachu, který přes východní Německo mířil dál na východ. Švédský inspektor Carl-Fredrik Algernon, který měl dohlížet na zahraniční obchody se zbraněmi, údajně disponoval informacemi o těchto transakcích. Jenže než mohl vypovídat, zemřel za podivných okolností pod soupravou stockholmského metra.

Objevily se spekulace, že právě Falck mohla být zdrojem některých velmi citlivých informací. Přímé důkazy se však nikdy neobjevily. Novinář Bo G. Andersson, jenž případ zkoumal, tvrdil, že její pracovní poznámky nenasvědčují tomu, že by měla výjimečné či přelomové zdroje. Přesto před svou smrtí kolegům naznačovala, že pracuje na něčem velkém.

V roce 1997, osm let po pádu Berlínské zdi, dorazil švédské bezpečnostní službě anonymní dopis z Německa. Pisatel v něm tvrdil, že vraždy provedla bývalá východoněmecká tajná policie Ministerium für Staatssicherheit, známá jako Stasi. Dopis zmiňoval konkrétní jména bývalých funkcionářů a hovořil o „eskadře smrti“, která měla vraždit na příkaz vlády NDR. Motivem měly být citlivé informace o zbrojní aféře mezi Boforsem a východním Německem.

Švédský deník Dagens Nyheter tehdy zveřejnil sérii článků a případ byl znovu otevřen. Zájem projevila i německá federální policie. V roce 2003 byl v Berlíně zatčen muž podezřelý z členství ve skupině, která měla v minulosti provádět atentáty na příkaz východoněmecké vlády. Podle německého tisku se podezření týkalo i smrti Falck a Gräns. Jenže podezřelý byl po několika měsících propuštěn pro nedostatek důkazů a vyšetřování bylo v roce 2006 definitivně uzavřeno.

Případ tak zůstal v jakési šedé zóně mezi oficiálním závěrem o nehodě a spletí teorií o mezinárodních operacích. Studená válka vytvořila prostředí, kde tajné služby operovaly napříč hranicemi a kde informace představovaly strategickou zbraň.

Zmizení dvou žen v demokratickém Švédsku proto působí znepokojivě i dnes. Voda v Hammarbyjském kanálu vydala v roce 1985 těla, ale definitivní odpověď nikdy nepřišla.

Možná šlo skutečně o tragickou souhru okolností. Je ale rovněž pravděpodobné, že smrt novinářky a její kamarádky skrývá mnohem víc. A právě tato nejistota drží případ stále při životě.

Zdroje: swedishspymuseum.se, wikipedia.org, expressen.se