Stalinista Karel Vaš: Poslal Píku na smrt, potrestán ale nebyl. Hrob si nezaslouží, řekla jeho dcera

Když se v roce 1916 v Užhorodě narodil Karel Vaš, nikdo netušil, jak hlubokou stopu jednou zanechá v československých dějinách. Původně vystudovaný právník, který měl před sebou slibnou kariéru, se v meziválečných letech rychle radikalizoval. Fascinovala ho komunistická ideologie a představa společnosti řízené železným řádem.

Do KSČ vstoupil už v 17 letech a rychle získal funkci. Stal se tajemníkem organizace Hnutí přátel Sovětského svazu a demokratického Španělska. V Praze vystudoval právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promoval v roce 1939. To už měl za sebou výtržnosti na komunistické demonstraci, za které si odseděl dva týdny za mřížemi.

Po studiích byl stranou poslán do rodného Užhorodu, jenž v té době okupovali Maďaři. Tam měl organizovat sabotáže, ale po nezdarech a pod hrozbou zatčení mu bylo stranou přikázáno emigrovat do Sovětského svazu.

Po překročení hranic do SSSR chladnokrevně zavraždil svého převaděče, byl zadržen sovětskou hlídkou, odsouzen za protisovětskou činnost a vězněn NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) v několika věznicích a gulazích. Nakonec dostal tři roky nucených prací v táboře. Druhý pobyt za mřížemi byl o hodně tvrdší než ten první. Když jej v roce 1943 propouštěli, vážil pouhých 35 kilogramů.

Jeho bláhová víra v komunismus ale zůstala nezlomena. Sám uváděl, že už tehdy spolupracoval s NKVD. V lednu 1943 byl propuštěn a přihlásil se k československé jednotce v Buzuluku, jejíž vznik prosadil Heliodor Píka, který tehdy z gulagů zachránil mnoho přeživších československých emigrantů. Vaš byl kvůli oční vadě zařazen ke kancelářské službě a během této činnosti zůstal v kontaktu s NKVD, absolvoval školení, plnil její pokyny a bezostyšně předával informace i o československých občanech.

Po návratu do vlasti v roce 1945 tak Vaš už nebyl obyčejným právníkem. Stal se z něj oddaný zastánce režimu, jenž neváhal přetavit své právnické vzdělání ve zbraň proti těm, co byli označeni za nepřátele. Brzy se stal jedním z nejtvrdších vyšetřovatelů vojenské kontrarozvědky.

A ačkoliv pracoval z kanceláře, rozhodně nebyl typem úředníka, který pouze sedí za stolem. Podle pozdějších svědectví měl k horečnému fanatismu až nebezpečně blízko. Neváhal vyslýchané občany bít, ponižovat, psychicky týrat a získávat tak od nich přiznání k činům, jež nikdy nespáchali. Účel podle něj vždy světil prostředky.

Právě tento postoj se nejvýrazněji projevil v jeho podílu na tragickém osudu generála Heliodora Píky. Píka byl hrdinou druhé světové války, váženým diplomatem i vojákem stojícím u zrodu československého zahraničního vojska na východní frontě. Po roce 1948 se však stal překážkou nastupující komunistické moci.

Vaš na případu pracoval jako hlavní vyšetřovatel a Píku vyslýchal od června do listopadu 1948. Spolu s dalšími aktéry konstruoval obvinění, která působila absurdně i na tehdejší poměry. Píka „spolupracoval se Západem“, prý „zrazoval vlast“ a údajně připravoval svržení režimu. Pro tato tvrzení samozřejmě chyběly důkazy, ale s tím Vaš a jeho podřízení neměli problém. Vyrobil falzifikáty dokumentující o nikdy neuskutečněném setkání s generálem Davidsonem, vedoucím anglické špionáže, to opřeli o falešné výpovědi svědků.

Zcela nehorázné pak bylo čekání na den, kdy komunistická mašinérie obnoví trest smrti. Teprve po tomto právním ustanovení začal soud s Píkou. Samotný proces byl jen pečlivě připravené divadlo a jeho scénář měl jediné možné finále.

Generál Píka byl v roce 1949 odsouzen k smrti a 21. června popraven oběšením ve věznici v Plzni na Borech. Jeho syn, pozdější ministr obrany Stanislav Píka, bojoval o rehabilitaci svého otce desítky let. Kdo ale z procesu vyšel s nejtěžší historickou vinou, byl právě Karel Vaš. Jeho podpisy, výslechy a osobní angažovanost nesly plnou váhu této tragédie. A ačkoliv Vaš při výsleších Píku zřejmě netýral, od začátku věděl, že skončí na oprátce a sám před soudem tento trest navrhl.

Paradoxem dějin je, že režim, který Vaš tak věrně podporoval, se k němu nakonec otočil zády. V roce 1951 byl zatčen a obviněn z velezrady, vyzvědačství a spoluúčasti na vraždě. Zakusil tak sám na vlastní kůži postupy, které do té doby sám s chutí používal. Komunistický režim byl na počátku 50. let v Československu již stabilizovaný a zarputilí lidé jako Vaš začali být této mašinérii nepohodlní. A tak se dostal na seznam nebezpečných a nežádoucích osob, kde skončil i jeho bývalý nadřízený Bedřich Reicin.

Vaš byl v roce 1953 odsouzen na doživotí. Bylo mu „dokázáno“, že předával informace do Spojených států, rovněž že rozvracel chod vojenského soudu a jako třešnička na dortu mu byla přiřčena vražda belgického občana Emila de Backera.

Skončil tak mezi lidmi, které sám poslal do kriminálu. Tam okusil ponižování a bití a jen díky vězněným generálům a duchovním nepřišel o život. Celý pobyt za mřížemi se snažil obnovit proces, škemral i v SSSR. Nakonec mu byl v roce 1955 díky amnestii prezidenta republiky zkrácen trest na 25 let, ale už o rok později byl zcela zproštěn obžaloby a propuštěn.

Vaš pak pracoval jako dělník nebo knihovník a marně se snažil znovu získat členství v KSČ. Dálkově vystudoval dějiny na Univerzitě Karlově, kde pak přednášel o historii komunismu. Napsal také několik ideologicky orientovaných studií. Stále však věřil, že stalinismus je morálně nejvyšší ideologií.

Po sametové revoluci žádal o očištění svého jména, ale Vojenský soud jeho žádost zamítl, protože byl již v roce 1956 obžaloby zproštěn. V roce 1998 byl obviněn ze zneužití úřední moci v souvislosti s odsouzením Heliodora Píky. Pokus o překvalifikování na vraždu jako spolupachatelství byl ale státním zastupitelstvím zrušen. Nejvyšší soud však v roce 1999 na podnět ministra spravedlnosti případ vrátil k došetření. V únoru 2001 byla podána obžaloba pro vraždu a v červnu téhož roku byl odsouzen k sedmi letům vězení za falšování důkazů a manipulaci procesu. Vrchní soud ale v lednu 2002 rozsudek zrušil a stíhání zastavil kvůli promlčení po změně právní kvalifikace. Dovolání Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud zamítl.

Na Vaše údajně po tomto soudu plánovali atentát generál Miroslav Kácha a plukovník Pravomil Raichl, váleční hrdinové a oběti komunistických represí. V den, kdy k zabití Vaše mělo dojít však dostal Raichl infarkt a zemřel. Vaš nakonec dožil v domově pro seniory na pražském Chodově. Zemřel na infarkt 8. prosince 2012 ve věku 96 let. Zůstal tak za své ohavné činy nepotrestán.

Jeho dcera Vašův popel rozptýlila na blíže neurčeném místě v přírodě s tím, že tak špatný člověk si hrob nezaslouží. V jejím rozhodnutí byla jistá forma definitivní tečky, kterou historie sama dlouho hledala.

Zdroje: lidovky.cz, ustrcr.cz, pametnaroda.cz, vhu.cz