Článek
Raný život Beilhardtové ovlivnila první světová válka: Narodila se 7. února 1907 nedaleko Gdaňsku do německy mluvící rodiny. Její matka, která se o dvě dcery starala sama, pocházela z bohaté rodiny ze Švýcarska, jež se proslavila sýry a mlékem. Na tuto tradici navázala ve Východním Prusku. Válka ale znamenala potíže a chudobu.
Mladá Erna si po světovém konfliktu našla práci v zemědělství, ale poté, co si její matka otevřela v Gdaňsku novou mlékárnu, začala pracovat u ní. Občas si také přivydělávala jako hospodyně v domě bohatého továrníka.
Během hospodářské krize vstoupila do Německého červeného kříže, načež i do nacistické strany. To později hodnotila jako pragmatický krok, protože věřila, že jí členství ke kariérně pomůže. Pravdu měla, ale netušila, jak moc dramatická taková „kariéra“ bude.
Ze sociální pracovnice se stala dozorkyně v koncentračním táboře
Když Německo rozpoutalo druhou světovou válku, Erna si doplnila lékařský výcvik a vstoupila do Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV), což byla sociální organizace Třetí říše, jež pomáhala například německým sirotkům. A právě pomoc slabým byla tím, co Beilhardtovou motivovalo.
Erna Beilhardt v roce 1946
Když se na konci války Německo začínalo vyčerpávat, potřebovali nacisté na frontě každého schopného muže. Logicky tak sahali po dozorcích z nacistických koncentračních táborů. Jejich úlohy tam přebíraly ženy, které byly vybírány z veřejnosti – například z fabrik, ale mohly se přihlásit i dobrovolně. Po krátkém výcviku je pak obvykle nasadili jako pomocné strážkyně (Hilfsaufseherin) nebo přímo jako strážkyně (Aufseherin).
Erna byla povolána do tábora Stutthof v srpnu 1944, kde prošla šestitýdenním výcvikem. Poté ji přesunuli do pobočného tábora Heiligenbeil. Žena, který byla zvyklá pomáhat osiřelým dětem, raněným a chudým, byla najednou postavena do role, ve které slova jako pomoc nebo soucit nic neznamenala.
Koncetrační tábor Stutthof
Po výcviku strávila v táboře jen několik týdnů. Podle dochovaných pramenů plnila převážně administrativní a ošetřovatelské úkoly a není prokázáno, že by sama fyzicky týrala nebo zabíjela vězně. Naopak svědectví a pozdější výpovědi naznačují, že byla psychicky rozrušena popisovaným násilím. Nakonec musela z funkce odstoupit, což byl jev s ohledem na konání ostatních dozorkyň Stutthofu zcela neobvyklý.
Ve stejné době totiž v táboře působily lidské hyeny s ženskou tváří. Například Ewa Paradiesová, která polévala nebohé vězně a poté je nechávala venku v mrazu, nebo Wanda Klaffová, jež se chlubila tím, že denně alespoň dva vězně zbila. Ve Stutthofu ale patřila k nejobávanějším ženám Gerda Steinhoffová. Ta si doslova libovala v sadistickém mučení vězenkyň.
Dobrovolné odstoupení z pozice dozorkyně dnes historikové považují za mimořádný čin. Některé prameny uvádějí, že Beilhardtová je dokonce jedinou známou dozorčí Stutthofu, která službu přerušila. Ostatní ženy zůstaly aktivní až do konce války. To však ale nijak nesnižuje skutečnost, že byla součástí aparátu, jenž byl zodpovědný za systematické vraždění.
Líbila se jí myšlenka, že Německo zvítězí nad všemi zeměmi
Beilhardtová strávila zbytek války ošetřováním německých vojáků. Po osvobození byla stejně jako většina dozorců a dozorkyň z koncentračních táborů zatčena a postavena před soud. Její případ byl projednáván v rámci takzvaného prvního Stutthofského procesu.
Souzené dozorkyně Elisabeth Becker, Gerda Steinhoff a Wanda Klaff. Ve druhé řadě Erna Beilhardt s rozmazaným obličejem a Jenny Wanda Barkmann
V něm bylo obžalováno několik desítek příslušníků tábora. Většina hlavních aktérů byla uznána vinnými z válečných zločinů a 11 obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením.
Role Beilhardtové na válečných zločinech byla dlouho posuzována, mimo jiné i kvůli tomuto výroku, který přednesla během soudu v roce 1946: „Líbila se mi myšlenka našeho vůdce, že nás bude poslouchat celý svět, že zvítězíme nad všemi zeměmi.“ Svoji lásku k ideologii nepopírala, nicméně dále vysvětlila: „Práce dozorkyně se mi moc nelíbila, protože se lidi příliš trápili, na což jsem se nemohla dívat.“
Vzhledem k tomu, že se Beilhardtová po šesti týdnech dala zpět k Červenému kříži, dostala jen velmi mírný trest – 5 let vězení. Dalších pět dozorkyň souzených ve stejném procesu se již v červenci téhož roku houpalo na oprátce.
Co se týče dozorkyň v koncentračních táborech a jejich rolí, často se objevuje otázka, zda vůbec mohly na svoji práci rezignovat. Historikové se většinou shodnou na tom, že jakmile vstoupily do prostředí, kde bylo vyhlazování lidí na denním pořádku, byla jejich výpověď v podstatě nemožná. Zkrátka toho viděly příliš mnoho. Ukončení dozorčí kariéry v případě Erny Beilhardtové je tedy naprosto vzácné.
Erna Beilhardtová rozhodně není symbolem nevinnosti a čistoty. Sama byla dlouhé roky součástí mechanismu, který umožnil fungování koncentračních táborů. Na poslední chvíli však zatáhla za pomyslnou záchrannou brzdu. A proto také nezemřela na oprátce.
Poté, co si odpykala svůj trest, žila v ústraní běžným životem. Zemřela v roce 1999.
