Článek
Budoucí dozorkyně v koncentračním táboře Stutthof, nacházejícím se na dnešním území Polska, se narodila 6. března 1922 v Gdaňsku jako Wanda Kalacińska, nicméně oba její rodiče byli Němci. Základní školu dokončila krátce před druhou světovou válkou, přičemž začala pracovat v továrně na džemy a marmelády.
Když roku 1942 potkala Willyho Klaffa, byla to zřejmě láska na první pohled a ještě téhož roku proběhla svatba. Tehdy také skončila s prací v továrně a stala se ženou v domácnosti na plný úvazek.
Pracovala zodpovědně, každý den bila nejméně dva vězně
Ve druhé polovině války začínal nacistickému Německu docházet dech a říše potřebovala na frontu každého bojeschopného muže. Nacisté tak přistoupili k logickému kroku, kdy příslušníky Schutzstaffel (SS), kteří pracovali jako dozorci v ženských koncentračních táborech, začali stahovat na frontu. Na jejich místo pak po rychlém výcviku, jenž většinou probíhal v Ravensbrücku, nastupovaly ženy. Některé dobrovolně, jiným přišel povolávací rozkaz. Tyto dozorkyně, z nichž se rekrutovala řada sadistických bestií, sice nikdy nebyly oficiálně členkami SS, což pravidla organizace vylučovala, přesto podléhaly velení organizace.
Klaffová dostala povolávací rozkaz v roce 1944. Pro práci dozorkyň byly vybírány ženy ve věku 17 až 50 let, které dělaly postradatelnou práci v továrnách nebo byly v domácnosti. Nařízení se samozřejmě netýkalo těhotných a čerstvých matek.
Po krátkém výcviku se Klaffová stala součástí personálu v ženské části koncentračního tábora Stutthof nedaleko Gdaňsku. Rozkazy plnila zcela bezpodmínečně a surově, jako kdyby neprávem vězněné ženy byly pouhé věci. Denně bezcitně bila alespoň dvě osoby – možná jí to bylo nakázáno, ale třeba si výcvik takto vyložila. A tak coby obyčejná bachařka mlátila lidi v kuse několik měsíců, bez citu, bez pocitu viny a často i do bezvědomí obětí.
Koncetrační tábor Stutthof
Na sklonku války, když už se z východu blížila rudá armáda, byla převelena do pobočného tábora Russoschin. Tam se nakazila tyfem a skončila v nemocnici v Gdaňsku.
Válka pominula a Klaffová stále marodila. Přežila a vyhnula se pochodům smrti, během kterých dozorci přesouvali nebohé vězně do táborů více na západ, aby před blížícími se osvoboditeli mohli zahladit stopy, což se jim naštěstí nepovedlo. 11. června 1945 si však pro ni přišli polští vyšetřovatelé, kteří pátrali po strůjcích těch nejodpornějších zločinců proti lidskosti.
Soudu se nebála
Klaffová stanula u soudu během takzvaných Stutthofských procesů. Spolu s ostatními bývalými dozorci a dozorkyněmi čekala na soud. Ženské osazenstvo, například Ewa Paradies nebo Elisabeth Becker, na rozdíl od mužských obviněných působilo, jako by si snad z procesu nic nedělalo. Některé bachařky dokonce vtipkovaly a soudce sotva poslouchaly. Když měly vypovídat, vždy se svorně odvolávaly na skutečnost, že jen plnily rozkazy.
Souzené dozorkyně. Zleva v popředí: Elisabeth Becker, Gerda Steinhoff a Wanda Klaff
Během procesu Klaffová měla na svoji obhajobu pronést větu, která jí zřejmě posadila oprátku na krk: „Jsem velmi inteligentní a velmi oddaná své práci v táborech. Každý den jsem bila nejméně dva vězně.“
Klaffová vyfasovala trest smrti oběšením, stejně tak jako dalších deset dozorkyň, resp. dozorců. V tu chvíli už nikdo z přítomných nevtipkoval.
Ponížení na šibenici
Rozsudek proběhl za přítomnosti veřejnosti 4. července 1946 na kopci Biskupia Górka nedaleko Gdaňsku. Tehdy se sešly tisíce lidí, aby se podívaly na poslední okamžiky životů těch, kteří jejich blízké mučili a posílali je do plynových komor. Trest to byl obzvláště bolestivý, protože kati používali metodu krátkého shozu, při kterém nenastává smrt po zlomení vazu, ale až po dlouhém dušení.
Wanda Klaff krátce před popravou
Odsouzení byli popravováni postupně z korb nákladních vozů, takže celé divadlo trvalo několik hodin. Klaffovou podle dochovaných fotografií oběsila žena, ostatním odsouzeným bachařkám měli tu čest nasadit oprátku na krk mužští přeživší z koncentračního tábora.
