Článek
Finské Bodomské jezero mělo vždy zvláštní auru. Přestože se v létě, kdy je obklopeno stany turistů, jeho voda klidně třpytí v severském slunci, navozuje pocit jakési tiché prázdnoty. Třeba je to jen zdání, ale od června 1960 je tento tajemný klid spojován s jednou z nejtemnějších a nejzáhadnějších vražd severní Evropy. Brutálně zde byli zavražděni tři mladí lidé, čtvrtý pak útok nožem s poraněními přežil. A právě on strávil více než 40 let s podezřením v zádech.
Nic z toho, co se té červnové noci stalo, nedává ale úplně smysl. A možná právě proto je Bodomský případ i po více než šesti dekádách synonymem finské noční můry.
Nehezká podívaná
5. června 1960 objevil kolemjdoucí muž poblíž jezera podivně zborcený stan. Když se snažil zjistit, zda se někomu něco nestalo, naskytl se mu hrůzný pohled. Uviděl tři mladé lidi, dvě dívky a jednoho chlapce, kteří byli brutálně ubodáni, a ještě pobiti tupým předmětem. Jen čtvrtý mladík, jenž měl otevřenou frakturu čelisti a také četná bodná poranění, žil.
Stan byl rozřezán zvenčí, krví bylo potřísněné celé okolí, ale přesto se zdálo, že vrah zmizel bez jediné stopy. V okolí místa činu byly rozházené věci ze stanu, ale některé cennosti chyběly. Snad jako by chtěl někdo vraždu zinscenovat jako loupež. Bohužel nešetrné chování zděšených policistů, kteří se v okolí místa činu pohybovali, mělo podle pozdějšího vyšetřování za příčinu zničení stop a tím pádem i možných důkazů. Na místo navíc brzy dorazili i vojáci, aby pátrali po předmětech ze stanu a vražedných zbraních. Bylo to však marné.
Vyšetřování po vraždách
Vyšetřovatelé pracovali s několika verzemi. Mohl něco tak odporného udělat uprchlý kriminálník, voyer posedlý mladými dívkami, nebo snad někdo žijící v okolí? Nic nevedlo k jasnému viníkovi. Jedinou zvláštností byla skutečnost, že zavražděná patnáctiletá Maila Björklund byla vysvlečená od pasu nahoru, přičemž utrpěla nejvíce bodných ran, včetně posmrtných. Jako by si na ní chtěl někdo vybít zlost. Další zavražděnou se stala také patnáctiletá Anja Mäki, o život přišel i osmnáctiletý Seppo Boisman. Přeživší osmnáctiletý Nils Gustafsson, přítel nejvíce pobodané dívky, si z noci hrůzy nic nevybavoval. Sám utrpěl těžká zranění.
Žádný z podezřelých zřejmě vraždy nespáchal
A právě Nils Gustafsson se v případu stal klíčovou postavou. Byl v podstatě jediným, kdo mohl přinést odpovědi, jenže zranění a trauma vymazaly jeho noční vzpomínky. Až po čase tvrdil, že si pamatuje, jak venku něco slyší, přičemž když vyhlédl se stanu, uviděl útočníka v černém s jasně rudýma očima. Pak prý cítil už jen prudkou bolest. Někteří vyšetřovatelé mu věřili. Jiní ne.
Místo činu
V průběhu dlouhého vyšetřování detektivové podezřívali tři muže, především pak Karla Valdemara Gyllströma, násilnického a duševně nevypočitatelného majitele blízkého občerstvení, který táborníky neměl v lásce. Často prý boural jejich stany, házel po nich kameny a podle některých byl dokonce spatřen odcházet z místa činu. Gyllström se v roce 1969 utopil, přičemž zřejmě spáchal sebevraždu. Policie je dodnes přesvědčena, že on pachatelem nebyl.
Dalším podezřelým se stal západoněmecký agent Hans Assmann. Ten se totiž téhož rána roku 1960 objevil v nedalekých Helsinkách v oblečení potřísněném krví. Šlo ale o náhodu a na dobu vraždy měl alibi. Policisté vyvrátili i přiznání Penttiho Soininena, násilnického a duševně nemocného mladíka, kterému bylo v době činu jen 14 let a je málo pravděpodobné, že by se na místě v tu dobu nacházel a přemohl další čtyři osoby.
Gustafsson, který útok přežil, byl celou dobu trnem v oku novinářů i některých vyšetřovatelů. Mnozí si mysleli, že přežil jen proto, že byl vrahem. Ale žádné důkazy proti němu neexistovaly. A tak se ticho kolem případu postupně měnilo v legendu.
Snímek z probíhajícího vyšetřování
Nové milénium přináší staré stíny
Na přelomu tisíciletí se finská policie rozhodla případ znovu otevřít. Forenzní metody pokročily a detektivové věřili, že stopy, které v létě 1960 nashromáždili a nebyli je schopni interpretovat, mohou po desítkách let poskytnout konečnou odpověď.
Na konci roku 2004 pak přišel šok. Policie obvinila Nilse Gustafssona z vraždy svých tří přátel. Finové tehdy nemluvili o ničem jiném. Jak je možné, že kriminalisté nechali 44 let na svobodě brutálního vraha? Podle nové verze měl po žárlivé hádce se svou přítelkyní Mailou vybuchnout vzteky a své přátele napadnout. Jeho vlastní zranění měla vzniknout během potyčky.
Proces, který odstartoval v srpnu 2005, trval dva měsíce a obvinění proti Gustafssonovi se rychle začalo hroutit jako domek z karet. Proti němu se totiž neobjevil žádný důkaz, který by jej označil za vraha. Některé stopy byly léta špatně katalogizované, jiné nebyly průkazné. Navíc jeho zranění byla tak těžká, že by s nimi nedokázal zabíjet. A tak v říjnu okresní soud v Espoo Nilse Gustafssona s konečnou platností osvobodil.
Po 45 letech tak mohl znovu dýchat. Ale finská veřejnost zůstala i tak rozpolcená a ticho nad jezerem se ještě více prohloubilo.
Případ je už dnes součástí finské mytologie
Noc, kdy byli mladí lidé u Bodomského jezera zavražděni ve stanu, je dnes tématem mnoha knih, dokumentů i strašidelných pověstí. Podle události se pojmenovala i finská metalová kapela Children of Bodom. Turisté se zastavují na místě činu jako u nějaké atrakce a generace Finů vyrůstají s tím, že se u jezera odehrála hrůza, která zřejmě nebude nikdy vysvětlena.
Byl vrahem někdo z okolí? Někdo, kdo stan pozoroval ve tmě? Nebo snad někdo, kdo dotyčné znal? Na všechno existují hypotézy. Na nic však neexistují důkazy. Bodomský případ tak zůstává tam, kde začal.
Zdroje: theguardian.com, people.com, atlasobscura.com
