Článek
O jejím dospívání toho moc nevíme. Otec byl dělníkem v přístavu a matka se starala o domácnost. S příchodem druhé světové války se poměry změnily. Muži byli odváděni na frontu, ale postupem času začali nacistickému Německu vojáci ubývat, a tak bylo nutné tento problém řešit způsobem, který by byl ještě počátkem války neakceptovatelný. Uniformy navlékly i ženy a v nacistických koncentračních táborech začaly na sklonku války nahrazovat dozorce, kteří byli posíláni do bojů. Ovšem zástupkyně něžného pohlaví nikdy oficiálně členkami Schutzstaffel (SS) nebyly, nicméně jejich činnost plně podléhala jejímu velení.
Ke kariéře dozorkyně v koncentračním táboře vedly dvě cesty – ženy mohly o práci zažádat dobrovolně, byla totiž dobře placená, případně dostávaly povolávací rozkaz. Často dozorkyně nastupovaly dobrovolně ať už kvůli penězům nebo z ideologického přesvědčení. Absolvovaly pak krátký výcvik, většinou v Ravensbrücku a následně se staly „Aufseherin“.
Barkmannová se do služby přihlásila v roce 1944 dobrovolně. Po výcviku nastoupila do ženské části koncentračního tábora Stutthof poblíž Gdaňsku. Ten byl původně založen pro politické vězně, ale postupně se stal i vyhlazovacím centrem s plynovými komorami a márnicí, která fungovala v nepřetržitém provozu.
Jenny-Wanda Barkmannová byla vždy elegantní
Krásné zjevení uprostřed pekla
Čerstvá dozorkyně se však světa plného hrůzy a utrpení nezalekla a pustila se svědomitě do „práce“. Rychle získala v táboře pověst jedné z nejkrutějších dozorkyň. Podle četných svědectví přeživších se aktivně účastnila selekcí, během nichž vybírala ženy a děti, které byly okamžitě odváděny na smrt. Už za tuto činnost dostávali nacističtí dozorci a dozorkyně tresty smrti. Barkmannová ale šla mnohem dále.
Často se uchylovala k fyzickému násilí. Vězněné ženy bila tyčemi, někdy tak šeredně, že útok končil smrtí. Potěšení měla z toho, když mohla utýrané oběti doprovodit ke dveřím plynové komory.
Barkmannová ale mátla vzhledem. Podle svědků vystupovala velice něžně. V uniformě rozhodně nepůsobila jako drsná strážkyně. A právě pro kombinaci jejího udržovaného vzhledu, mládí a extrémní brutality si vysloužila přezdívku „Das wunderschöne Gespenst“ neboli „Překrásný přízrak“.
U soudu se usmívala
Když se blížil konec války a rudá armáda se z východu přiblížila ke Stutthofu, Barkmannová uprchla, neboť tušila, co ji čeká. Skrývala se několik měsíců v Gdaňsku, než byla v květnu 1945 polskými úřady zatčena na vlakovém nádraží.
O necelý rok později, od dubna do května 1946 proběhl v Gdaňsku první velký proces s dozorci a dozorkyněmi z tábora Stutthof. Barkmannová byla jednou z obžalovaných. U soudu se zpovídala z válečných zločinů proti lidskosti a společně s dalšími stutthofskými zrůdami, jakými byly například Elisabeth Beckerová, Gerda Steinhoffová či Wanda Klaffová, založila svoji obhajobu na tom, že pouze plnila rozkazy.
Souzené dozorkyně. Přední řada: Elisabeth Beckerová, Gerda Steinhoffová a Wanda Klaffová. Ve druhé řadě Erna Beilhardtová s rozmazaným obličejem a Jenny-Wanda Barkmannová
Během procesu měnila účesy, dokonce flirtovala s dalšími souzenými dozorci a stále se usmívala. Jako by si ani nepřipouštěla, jaký trest jí hrozí. A úsměv Barkmannovou nepřešel, ani když se četl její rozsudek. Byla vůbec první odsouzenou ze Stutthofu a možná ani nečekala, že soudce oznámí trest smrti.
Bolestivá poprava jako divadlo
Poprava se odehrála za účasti veřejnosti 4. července 1946 na kopci Biskupia Górka u Gdaňsku. Tehdy se na poslední rozloučení s jedenácti nacistickými zločinci dostavilo 200 tisíc lidí, přičemž do role katů se dobrovolně přihlásilo několik přeživších vězňů.
Poslední slova Berkmannové prý zněla takto: „Život je skutečně potěšení, a potěšení bývají zpravidla krátká.“
Poté byla oběšena takzvaným krátkým shozem, což je bolestivý způsob popravy, kdy nedochází ke zlomení vazu, ale postupnému dušení. Brutální dozorkyni bylo v době smrti pouhých 24 let.
Krátce před popravou
Krátce po veřejné popravě u Gdaňsku, kdy dav šílel a v podstatě kolem města způsobil kolaps, bylo z morálních důvodů od poprav připomínajících divadlo ustoupeno.
Varování pro budoucnost
Osud Jenny-Wandy Barkmannové ale není jen příběhem o krutosti jedné mladé dívky. Lidé musí mít stále na paměti, jak složité je porozumět individuální odpovědnosti a jak důležité je, aby společnost nezapomínala na hrůzy, kterých jsou někteří lidé schopni, když k tomu mají příležitost.
Vzdělávání a reflexe dějin jsou proto nezbytnou součástí naší kultury. Nemůžeme si říkat, že se to zkrátka „kdysi dávno stalo“ a není důležité se k těmto událostem vracet. Kdybychom na toto přistoupili, je možné, že by se podobné mechanismy mohly znovu aktivovat.
