Článek
Hubert Unzeitig se narodil do německy mluvící rolnické a silně věřící rodiny 1. března 1911 v Hradci nad Svitavou, jenž se v dobách Rakouska-Uherska jmenoval Greifendorf. Ve svém rodišti strávil dětství, ale víra v Boha jej vedla do světa. Svátost biřmování ještě přijal v deseti letech ve Svitavách, ale v šestnácti letech už studoval na gymnáziu Mariannhillských misionářů v Bavorsku a poté v Nizozemí Nizozemí. Studia filozofie a teologie dokončil na univerzitě v německém Würzburgu. V té době už mluvil německy, česky, italsky a francouzsky.
Jméno Engelmar přijal po vstupu do řádu, přičemž byl na kněze vysvěcen 6. srpna 1939. To už se nad Evropou stahovala mračna, Československo se smrsklo v okleštěný Protektorát Čechy a Morava a Sudety se staly součástí Třetí říše ovládané nacisty. A právě do odtrženého pohraničí zamířil na podzim 1940 Engelmar jako farář. Jeho působištěm se stala Zadní Zvonková (tehdy Glöckelberg) na Šumavě. Do obce s německy mluvícím obyvatelstvem zamířil jako výpomoc pro biskupa z rakouského Lince.
Kostel sv. Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové
Veřejně kritizoval i Hitlera
Humanisticky založený mladý muž se nemohl smířit se stínem doby, kdy Židé nejprve přicházeli o veškerá lidská práva a později byli i masově vražděni. Ostrá nacistická rétorika byla pravým opakem jeho projevů. Na bývalé česko-rakouské hranici se tak při svých kázáních vymezoval proti antisemitismu a pronásledování Židů, které nazýval bratry. Posluchače vybízel k dodržování desatera a neostýchal se kritizovat i projevy Adolfa Hitlera.
V roce 1941 si pro pátera Engelmara, jak se charismatickému faráři začalo říkat, přišlo gestapo. Důvodem bylo anonymní udání jednoho z místních obyvatel. Ze Šumavy tak pro přečin zastávání se Židů putoval rovnou do vězení v Linci. Tam ale nezůstal dlouho, protože byl převezen do koncentračního tábora Dachau, kde se stal bezejmenným mužem s označením 26147.
Ani v Dachau neopustil své poslání
I v hrůzném prostředí koncentračního tábora, který byl vůbec prvním svého druhu a kde nejprve nacisté primárně zadržovali odpůrce režimu, mezi nimiž byli i faráři, pokračoval ve své cestě pomoci bližním. Když za ostnaté dráty putovali také ruští zajatci, naučil se jejich řeč a některé z nich přivedl ke křesťanské víře. Se spoluvězni se dělil o jídlo, tajně s nimi mluvil o filozofii a víře a pomáhal jim v nejtěžších chvílích. Spoluvězni mu tak začali říkat „Anděl z Dachau“, protože jen on dokázal v nelidských podmínkách udržovat světlo naděje.
Koncentrační tábor Dachau
V prosinci 1944 vypukla v táboře epidemie skvrnitého tyfu. Engelmar se i přes značné riziko nakažení dobrovolně přihlásil jako ošetřovatel. Považoval za svou povinnost stát při umírajících, jimž poskytoval poslední pomazání. Byly jich tisíce. Na konci února se smrtelnou nemocí také nakazil a zesláblý skonal den po svých 34. narozeninách – pouhé dva měsíce před osvobozením tábora.
Příběh, který oslovuje i nevěřící
Rodák z česko-moravského pomezí byl u nás téměř zapomenut. Až po sametové revoluci, když němečtí věřící začali jezdit do Hradce nad Svitavou, aby našli jeho dům, vstoupil i do českého povědomí. V roce 1991 byl ve Würzburgu zahájen jeho kanonizační proces a papež František ho 24. září 2016 prohlásil za blahoslaveného. Tím se ale jen potvrdilo to, co mnozí věděli již dávno, že páter Engelmar byl hrdinou a neslevoval ze svých zásad i době, kdy bylo jednodušší mlčet.
Po stopách „Anděla z Dachau“ můžete vyrazit na Šumavu do Zadní Zvonkové. Nachází se zde znovu vysvěcený kostel, kde páter kázal. Dále muzeum, pár staveb a v jejich blízkosti spatříte Schwarzenberský plavební kanál, který byl kdysi dopravní tepnou pro dřevo z hlubokých šumavských lesů. Kdo tudy dnes putuje pěšky nebo na kole, může slyšet ševelení větví a proudění vody – připomínku jiného času, kdy tu odvážně kázal nenápadný světec.
Přestože je většina Čechů dnes nevěřících, příběh Engelmara není jen o víře, a proto má sílu oslovovat i širší veřejnost. Je totiž i důkazem toho, že svědomí člověka může být silnější než diktát moci. Ač působil nenápadně, neváhal položit život pro druhé, a to v prostředí, které bylo blízké samotnému peklu.
Zdroje: idnes.cz, farnost-svitavy.cz
