Jerome David Salinger. Muž, který zmizel před vlastním úspěchem a stáhl se ze světa

Byl slavný, uznávaný a četly ho miliony lidí. Jednoho dne se ale rozhodl udělat něco, co by dnes působilo téměř nemyslitelně – zmizet. Provedl to bez skandálu a bez velkých prohlášení. Jerome David Salinger, autor kultovního románu „Kdo chytá v žitě“ se zkrátka stáhl ze světa a většinu života prožil v ústraní malého amerického města.

Jeho knihy ale dál kolovaly mezi čtenáři a stávaly se symbolem dospívání, odcizení i vzdoru. Žily si vlastním životem. Jejich autor však odmítal rozhovory, focení i veřejnou pozornost.

Když v roce 1951 vyšel román Kdo chytá v žitě, málokdo čekal, co se stane. Příběh dospívajícího Holdena Caulfielda, který bloumá městem a s cynismem i smutkem komentuje svět dospělých, zasáhl čtenáře překvapivou silou. Pro jedny byl Holden drzý a neuctivý, pro jiné přesně vystihoval pocity zmatku, osamění a hledání místa ve světě.

Kniha se rychle stala kulturním fenoménem. Četli ji studenti, rebelové, introverti i lidé, kteří měli pocit, že do světa kolem sebe tak úplně nezapadají. Salinger se přes noc stal hlasem generace. Román vyšel v mnoha vydáních i u nás. Poprvé v roce 1960.

Jenže tím vznikl velký rozpor v autorově duši. Zatímco veřejnost chtěla od Salingera další knihy, rozhovory a odpovědi, on začínal mít pocit, že se kolem něj vytváří něco, co nikdy nechtěl. Sláva ho znervózňovala. Vadilo mu, jak média vstupují do jeho soukromí, jak čtenáři v knihách hledají klíč k jeho osobnosti a jak se z autora stává veřejný majetek.

Abychom Salingerovi rozuměli, je potřeba vrátit se ještě o pár let zpět. Za druhé světové války sloužil v armádě a účastnil se vylodění v Normandii. Viděl boje, smrt i chaos, který člověka změní způsobem, jenž se těžko vysvětluje. Salinger po válce hledal klid a zároveň způsob, jak si zachovat vnitřní prostor. Možná právě proto začal stále více tíhnout k samotě.

V padesátých letech se z New Yorku přestěhoval do malého města Cornish v New Hampshire. Koupil si dům obklopený přírodou a začal žít život, jenž byl pravým opakem celebrity.

Chodil do obchodu, sekal dřevo, staral se o pozemek, vychovával své děti. Sousedi ho občas potkávali, ale věděli, že si své soukromí úzkostlivě střeží. Novináře odmítal, fotografy vyháněl a rozhovory prakticky neposkytoval. Poslední rozhovor s ním údajně proběhl v roce 1980. Když někdo narušoval jeho soukromí, dokázal být velmi tvrdý.

Paradoxem bylo, že čím víc se skrýval, tím více veřejnost fascinoval. Vznikaly spekulace. Veřejnost zajímalo, zda ještě něco píše a čtenáři netrpělivě čekali na nové zprávy o jeho tvorbě. Salingerovo dílo ale zůstalo strohé. Kromě slavného románu napsal jen několik povídek a novelu.

Svět po slavném spisovateli chtěl více než jen román. Autor měl poskytovat rozhovory, komentovat vlastní dílo, být přítomný. Jenže on si vybral jinou možnost: být obyčejným člověkem.

Je to zvláštní paradox. Napsal knihu, která mluvila o falešnosti světa a přetvářce dospělých, a pak se sám odmítl stát součástí veřejného divadla. Získal tak nálepku nevrlého podivína.

Dnes, v době sociálních sítí, kdy má většina lidí potřebu sdílet každý detail života a budovat vlastní obraz, působí jeho rozhodnutí téměř radikálně. Dle takového přístupu nemusí být člověk neustále dostupný, viditelný a vysvětlující.

Jerome David Salinger zemřel v roce 2010 ve věku 91 let. Do posledních let života si své soukromí chránil s neobvyklou důsledností. Přesto jeho knihy nikdy nezmizely a vydávají se dál. „Kdo chytá v žitě“ nadále nachází nové čtenáře a Holden Caulfield stále mluví k lidem, kteří se cítí tak trochu ztracení.

Možná je právě v tom největší ironie spisovatelova života. Muž, který nechtěl být vidět, po sobě zanechal něco, co nejde přehlédnout. A není právě rozhodnutí odejít stranou tou největší odvahou?

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, today.com, theguardian.com