Článek
V učebnicích má konec druhé světové války v Evropě jasné datum - 8. května 1945. Den, kdy nacistické Německo kapitulovalo a starý kontinent si mohl konečně oddechnout od násilného běsnění, slavíme dosud. Jenže skutečnost v tehdejším Československu byla složitější. Zbraně sice umlkly na frontách, ale výstřely se ozývaly dál.
Konec války, jak se mnoho lidí možní domnívá, nepřišel jako ostrý střih. V květnu 1945 bouře mezi kvetoucími šeříky stále doznívala a přinášela oběti.
Město, kde bylo „po válce“ jen na papíře
Na severozápadě Čech, v okolí Postoloprt na Lounsku, panovala v květnu 1945 zvláštní směs pocitů. Na jedné straně tu byla úleva z konce okupace, jenže rub téže mince měl v sobě otisknuté napětí a zejména nahromaděný hněv. Do města byli soustřeďováni po tisících němečtí civilisté — především muži, kteří čekali, co s nimi bude dál.
Československá armáda tehdy internované rozdělila na muže ve věku 13 až 65 let, kteří skončili v budově kasáren. Zbytek, tedy ženy, děti a starci byli přesunuti do lágru, mimochodem bývalého výcvikového tábora Hitlerjugend.
Válka skončila. Jenže pravidla nového pořádku ještě neexistovala. A v takovém prostoru se snadno stírá hranice mezi spravedlností a pomstou.
V následujících týdnech během května a června došlo na místě k událostem, o kterých se v hodinách dějepisu učí jako o Postoloprtském masakru. V kontextu války, hrůz na frontách a zvěrstev v koncentračních táborech, kde lidský život byl ceněn méně než život mravence, se událost může jevit jen jako další z řady masakrů. Přesto na něj takto nemůžeme nahlížet.
Postoloprtská kasárna
V Postoloprtech se stejně jako v koncentračních táborech vraždilo bez soudů, bez vyšetřování a bez možnosti obhajoby. Zlo následovalo zlo a dlouhé roky trpící strana na sebe vzala úlohu trýznitele.
Postříleno bylo minimálně 763 osob, většinou mužů, ale hrubé odhady hovoří až o třech tisících mrtvých. Mezi oběťmi však bylo i pět chlapců z Hitlerjugend ve věku dvanáct až patnáct let. Podle svědectví se kluci pokusili z tábora utéct, ale někteří si možná chtěli natrhat ovoce. Zadržela je hlídka, která je surově zbila a následně je před ostatními internovanými demonstrativně popravila.
Když emoce přehluší právo
Hodnotit tyto události s odstupem osmi dekád je snadné. Popravy ze msty rozhodně nebyly na místě. Tečka.
Těžší je pochopit atmosféru tehdejších dnů. Šest let okupace zanechalo v národě hluboké stopy – popravy, věznění, strach, ztráty blízkých. Když přišla svoboda, nepřinesla jen úlevu, ale i obrovské napětí.
V některých místech se toto napětí proměnilo v nekontrolované násilí.
Postoloprty nejsou jediným případem. Podobné excesy se odehrávaly i jinde, často v menším měřítku. Společným jmenovatelem byl chaos, absence jasných pravidel a silné emoce. Stát, který měl spravedlnost garantovat, se teprve znovu formoval a msta nečekala.
Pamětní deska na koncentrační tábor Postoloprtská (Lenešická) bažantnice
Prvotní vyšetřování v roce 1947 Postoloprtského masakru nepřineslo žádný výsledek, který by konkretizoval viníky, nicméně byla provedena exhumace velké části obětí. S ohledem na citlivé téma odsunu Němců se událost veřejnosti ani neprezentovala. Ministerstva národní obrany a vnitra navíc celou záležitost ospravedlňovala revoluční odplatou. Komunisté pak vyšetřování zcela zastavili.
Případ se znovu otevřel po roce 1989 a policie se k němu vrátila celkem třikrát. Až vyšetřování z let 2006 až 2009, při němž bylo vyslechnuto několik desítek svědků včetně lidí z Německa, přineslo konkrétní závěry.
Podle nich dal rozkaz k popravě pěti chlapců štábní kapitán Vojtěch Černý, další vraždy nařídil bývalý místní policista a tehdy horlivý člen Revoluční gardy Bohuslav Marek. Oba přitom s největší pravděpodobností nesli odpovědnost i za další zabíjení. Podle vyšetřovatele Pavla Karase nebo badatele Jiřího Padevěta nesl masakr znaky, které lze označit za genocidu.
Až do roku 1995 platilo, že se jednalo o největší poválečný masakr na jednom místě na území v Evropě.
Pomník obětem postoloprtského masakru na hřbitově
Stín vítězství
Dnes si 8. květen připomínáme jako Den vítězství. Právem. Znamenal konec jedné z nejtemnějších kapitol moderních dějin. Přišlo osvobození a lidé konečně pocítili svobodu.
Vedle velkých dějin však existují i ty menší. Jsou to příběhy, které se nevejdou nebo nehodí do slavnostních projevů.
Postoloprty jsou jedním z nich.
Připomínají, že konec války nebyl jen okamžik radosti, ale i období, kdy se společnost teprve hledala. A kdy poslední výstřely nezazněly na frontě.
Ale i tyto příběhy má smysl vyprávět. Ne proto, aby relativizovaly vinu nebo přepisovaly historii, ale aby ji doplnily. Stále je totiž nutné mít na paměti, jak tenká může být hranice mezi spravedlností a pomstou.
Zdroje: irozhlas.cz, ceskatelevize.cz, seznamzpravy.cz
