Dva světy mileniálů: generace, která vyrůstala offline a dospěla v online době

Svět kolem sebe jsem začal vnímat v první polovině osmdesátých let. Bylo to zcela jiné místo. Měl jsem ještě „tu čest“ oslovovat vyučují soudruhu či soudružko nebo cestovat do Jugoslávie oklikou přes Maďarsko. Když si zpětně vybavím změny, které se během více než čtyř dekád odehrály, mám takový zvláštní pocit (a jistě nejsem sám), jako bych během svého života stihl žít ve dvou různých světech.

Jsem z generace, která ještě zažila svět bez internetu. Zároveň ale dnes běžně používám smartphone, cloud či umělou inteligenci. Když to vše postavím vedle sebe, je ten rozdíl skoro neuvěřitelný. Žádná z předchozích generací zřejmě obdobný přechod nezažila. Svět se v minulosti měnil pomaleji.

V tomto článku ale nechci hodnotit, co bylo nebo je lepší. Spíše chci upozornit na kontrast mezi předtím a potom. A vlastně i samotný přechod do digitální doby byl zajímavý. Existovala totiž spousta věcí, které jsme běžně používali a dnes si na ně sotva vzpomeneme, a nebo se k nim z nostalgie či praktičnosti vracíme.

Typickou činností, která přišla během jedné dekády obrovskou proměnou, je fotografování. Ještě okolo roku 2000 se snímky běžně pořizovaly na kinofilm, jenž měl zpravidla 36 volných políček. Tehdy ještě každé zmáčknutí spouště něco znamenalo. Film se pak odnesl do fotolaboratoře a na snímky se čekalo. Teprve potom člověk zjistil, co vlastně vyfotil.

Pak přišel první digitální kompakt. Najednou jsme mohli fotografii okamžitě zkontrolovat a špatnou smazat. Rodinná dovolená u moře se už nerovnala šestatřiceti snímkům, najednou se daly udělat stovky až tisíce snímků a navíc se nemuselo platit za vyvolání. Ale ani tady to neskončilo. Fotoaparáty se už okolo roku 2004 stěhovaly do mobilních telefonů.

Dnes fotím iPhonem. Fotoaparát mám neustále v kapse, fotky nestojí v podstatě nic a jsou tak pěkné, že svou kvalitou dohání i běžné zrcadlové fotoaparáty.

Technologie se přitom nezměnila jen sama o sobě. Změnili jsme se i my. Kdysi jsme fotografii plánovali. Dnes naopak fotografujeme všechno, často i zbytečně.

Stejně rychle se změnil i přístup k hudbě. V raných devadesátkách jsem nahrával písničky z rádia na kazety. Čekal jsem na oblíbenou skladbu a snažil se trefit správný okamžik. Kazetu jsem pak poslouchal třeba ve walkmanu. Po kazetách tu byly CD. Originální cédéčka se prodávala draze a ne každý si je mohl dovolit. A tak se objevily vypalovačky, které uměly hudbu zkopírovat z CD na CD.

Vývoj ale rychle pokračoval a jeden čas se zdálo, že formát MP3 se na dlouhou dobu stane dominantním způsobem poslechu muziky. To by ale nesměl přijít streaming, který nahradil stahování dat do vlastních zařízení.

Kdysi jsem měl hudbu fyzicky v ruce, ať už na kazetě nebo na cédéčku. Potom jsem ji měl jako soubory na počítači. Dnes ji vlastně nemusím mít vůbec. Stačí si ji pustit a vybírat v podstatě mezi nekonečnem skladeb. Je to sice pohodlnější než kdy dřív, ale streaming nám možná vzal to podstatné, co k hudbě patří. Hodně lidí ji spíše konzumuje než poslouchá. Desky, kazety a cédéčka hudbu zhmotňovaly a posluchače jakýmsi způsobem s hudebníkem sbližovaly. Streaming je služba, která jen těžko nahradí fyzické album s obalem a seznamem stop.

Mileniálové moc dobře pamatují pevnou linku i telefonní budky. Když člověk nebyl doma, jednoduše nebyl k zastižení. Potom přišly první mobily. Dnešní smartphone už ale není telefon. Telefonování je vlastně jen jedna z mnoha jeho funkcí. Je to fotoaparát, mapa, navigace, diktafon, přehrávač hudby, televize, kalendář, čtečka zpráv i internetový prohlížeč.

Kdysi jsme hledali telefonní budku, když jsme chtěli někomu zavolat a doufali jsme, že volaný bude u přístroje. Dnes máme telefon pořád u sebe a v dosahu jsme neustále.

Na začátky internetu si pamatuji docela dobře. Nebyl rychlý, nebyl všude a rozhodně nebyl samozřejmý a už vůbec ne levný.

Byla to vzrušující doba. Člověk se připojil a počítač se ozval charakteristickým pískáním modemu. Webové stránky byly jednoduché a na načtení obrázku se někdy čekalo déle, než by dnes člověk považoval za možné. Přesto šlo o revoluci.

Informace, které byly předtím v knihách, encyklopediích a časopisech, začaly přecházet na web. E-mail postupně nahradil část klasické korespondence, chatování přes ICQ změnilo komunikaci a vyhledávače proměnily způsob, jakým hledáme odpovědi.

A dnes? Většina těchto věcí je v jednom mobilu doma i na cestách.

Pamatuji si papírové mapy a autoatlasy. Na dlouhou cestu se musel člověk připravit důkladně předem. Když někde zabloudil, musel se v mapě zorientovat, případně se doptat.

Dnes otevřu mapu v telefonu a během několika sekund vím, kde jsem, kam mám jet, kde zaparkovat a jak dlouho cesta potrvá.

Podobně se změnilo hledání informací. Kdysi jsem otevřel encyklopedii. Potom přišel internet, Google a Wikipedia. Dnes se můžu zeptat umělé inteligence.

To je možná největší změna ze všech. Nejenže máme informace rychleji, ale mění se samotný způsob, jak se k nim dostáváme. Z „musím najít odpověď“ se stává „zeptám se“.

Desítky let tu byly televizní stanice, které vysílaly svůj program. Když začal film ve 20 hodin, buď jsme se dívali, nebo jsme ho propásli. V devadesátých letech přišlo video a možnost půjčit si film na kazetě. Následovalo DVD. Pak se ale tento svět zcela rozdrobil.

YouTube, Netflix a další služby udělaly z televizního programu něco téměř nepodstatného. Už není důležité, co právě vysílají. Důležité je, co chci vidět já.

Zároveň se tím otevřel prostor i pro tvůrce, kteří by jinak do televizního vysílání nikdy nepronikli. Dnes si během minuty mohu na YouTube vytvořit vlastní kanál a vysílat třeba od plotny, jak vařím. S touto vymožeností se ale otevřela cesta i pro neověřené informace a holé lži, které zaplavují internet.

Nechci tvrdit, že naše generace je něčím výjimečná. Každá doba přináší změny. Přesto mi připadá zajímavé, že si ještě velmi dobře pamatujeme svět před internetem, ale zároveň jsme se dokázali stát jeho přirozenou součástí.

Pamatuji si kazety, kinofilm, telefonní budky, videopůjčovny, papírové mapy i počítače, které nebyly připojené k internetu. A zároveň žiji ve světě, kde mám v kapse fotoaparát lepší než většina těch, které jsme si kdysi mohli koupit. Mám prakticky neomezenou hudební knihovnu, mapu celého světa a během několika sekund přístup k obrovskému množství informací. A teď ještě i umělou inteligenci.

Možná právě proto na mě dnešní technologie nepůsobí úplně samozřejmě. Vidím v nich totiž i to, co bylo před nimi.

Pro někoho, kdo se narodil s chytrým telefonem po boku, je svět bez internetu něco podobného jako svět bez elektřiny. Pro mě je to svět, ve kterém jsem skutečně žil.

A tak mám někdy pocit, že jsem za svůj život nestihl jen o několik desítek let zestárnout. Stihl jsem se přestěhovat z jednoho světa do druhého.