Orlík odhaluje zapomenutou Vltavu. Zmizeli peřeje, vory i lososi

Letos je situace mimořádná. Voda ustoupila asi o patnáct metrů a odkryla části staré a téměř zapomenuté krajiny. Pod hladinou však nejsou jen staré zatopené vsi a šest desítek let opuštěná obydlí. Na dně Orlíku se skrývá celá Vltava, která kdysi vypadala úplně jinak.

Dnešní Orlík je obrovská nádrž, která je součástí Vltavské kaskády. Když ale člověk stojí na jeho břehu a dívá se na místa, kde voda ustoupila, je snadné si představit, že tudy kdysi netekla klidná vodní plocha, ale řeka.

Vltava se tu kroutila mezi skalami, tekla v peřejích a vytvářela hluboká údolí. Na jejích březích stály mlýny, pily, hostince a přívozy. Po řece putovaly vory a lidé kolem ní žili po generace. Výstavba přehrad to všechno změnila.

Vltavská kaskáda vznikala postupně. Vrané bylo dokončeno v roce 1936, Štěchovice po válce, Slapy v polovině 50. let a Orlík v roce 1962. Její součástí jsou dnes i další vodní díla.

Jedním z největších zásahů do krajiny bylo zatopení Svatojánských proudů. Sedmikilometrový úsek mezi Štěchovicemi a Slapy byl kdysi proslulý divokými peřejemi, skalami a hlubokým údolím. Z obávaného úseku pro voraře se postupně stal vyhledávaný turistický cíl. Pak však zmizel pod hladinou přehrad.

Pod vodou skončila také část starého světa kolem Orlíku. Nádrž zatopila řadu vesnic a osad, stovky stavení, mlýny, pily, přívozy i další objekty. Podle dobových údajů šlo přibližně o 650 stavení v šestnácti vesnicích a osadách.

Zmizela také řeka jako dopravní cesta, přičemž vorařství mělo na Vltavě několikasetletou tradici. S výstavbou přehrad však postupně ztratilo smysl a poslední vory prošly Orlíkem v roce 1960.

Vorařství přitom nebylo jen romantickou záležitostí několika mužů, kteří sváželi dřevo z hor. Po staletí šlo o významný způsob dopravy. Po Vltavě se na vorech přepravovalo především dřevo, ale také sůl, obilí, kámen, písek, med, dřevěné uhlí a další zboží. Vory mířily ze Šumavy přes jižní Čechy do Prahy a některé pokračovaly po Labi až do Německa. V době největšího rozmachu na přelomu 19. a 20. století se do Prahy ročně dostávaly stovky tisíc kubíků dřeva.

Řeka tak byla svého druhu dopravní tepnou ještě v době, kdy neexistovala dnešní síť železnic a silnic. Voraři, kterým se dříve říkalo spíše plavci, museli znát každý kámen, peřej i nebezpečné místo. Vorový pramen mohl být dlouhý desítky i více než sto metrů a jeho bezpečné vedení úzkým a členitým korytem vyžadovalo zkušenost.

Železnice a silniční doprava význam voroplavby postupně snižovaly, definitivní ránu jí ale zasadila právě Vltavská kaskáda. Slapská přehrada znemožnila pravidelnou plavbu do Prahy a Orlík znamenal úplný konec. Poslední vorový pramen projel po Vltavě 12. září 1960. Tím skončila více než tisíciletá historie voroplavby na Vltavě a jejích přítocích.

A pak je tu ještě jeden obyvatel staré Vltavy, na kterého se téměř zapomnělo - losos.

Ještě ve 20. století táhli lososi z moře proti proudu Labe a Vltavy až do jihočeských řek. Otava byla jejich významným tahovým úsekem. Jejich úbytek měl ale více příčin – od intenzivního rybolovu přes stavbu jezů až po postupné změny toků meandrujících řek. Tím se jejich tah stále více omezoval.

Právě jezy představovaly pro lososy zásadní problém. V první polovině 20. století vznikaly na Labi a Vltavě vysoké jezy kvůli splavnění řek pro lodní dopravu. Stavěly se k nim také rybí přechody, které měly umožnit rybám překonat překážku. Pro lososy však byly většinou téměř nefunkční. Po roce 1915 dokonce zanikla povinnost takové přechody na nových jezech budovat. Definitivní ránu tahu lososů dala přehrada Střekov, jež vznikala v letech 1923 až 1935. I zde sice rybí přechod existoval, pro velké ryby, jako byl losos, byl však špatně průchozí.

K překážkám na řekách se přidalo znečištění vody průmyslovými odpady a intenzivní rybolov. Losos tak postupně mizel z jednotlivých úseků řek směrem proti proudu. Poslední losos byl v Horažďovicích uloven v roce 1940, v Sušici v roce 1941. Poslední doložený výskyt dospělého lososa pochází z Lovosic z roku 1948 a úplně poslední strdlice, tedy mladý losos, byla na udici chycena v Sušici v roce 1953.

Ryba, která ještě nedávno patřila k životu zdejších řek, tím z českých vod prakticky zmizela.

Dnešní Orlík přitom samozřejmě není jen symbolem ztracené krajiny. Přehrady vyrábějí elektřinu, zadržují vodu a pomáhají regulovat průtoky. Právě letos se jejich význam ukazuje znovu. Kvůli mimořádnému suchu klesla hladina Orlíku na historické minimum a vodohospodáři museli omezit jeho odtok. Potřebný průtok na dolním toku Vltavy nyní pomáhá zajišťovat voda ze Slap.

Přesto je zvláštní dívat se na téměř obnažené dno.

Pod ním není jen bahno, staré zdi a zapomenuté cesty. Leží tam krajina, která byla ještě před několika desetiletími součástí živé řeky.

Zdroje: Expozice Zapomenutá řeka v obci Orlík nad Vltavou, www.orlikppo.cz