Železná sklizeň. První světová válka číhá na polích i po více jak sto letech

Na severu Francie začíná jaro podobně jako kdekoliv jinde v Evropě. Pole se připravují na novou sezonu, traktory vyrážejí do krajiny a zemědělci obracejí půdu po zimě. Jenže na některých místech se spolu s hlínou vynořuje něco, co tam nemělo být už více než sto let: rezavé dělostřelecké granáty, střepiny, náboje nebo části vojenské výstroje. Místní tomu říkají „železná sklizeň“.

Nejčastěji se o železné sklizni mluví ve Francii a Belgii, zejména v okolí Verdunu, Sommy nebo belgického města Ypres. Právě na těchto místech probíhaly jedny z nejkrvavějších bitev první světové války, jejichž oběti počítáme na miliony. Krajina zde byla měsíce až roky bombardována s intenzitou, kterou si dnes jen těžko dokážeme představit.

Například během bitvy u Verdunu v roce 1916 dopadly na oblast desítky milionů dělostřeleckých granátů. Všechny ale neexplodovaly. Část munice zůstala nevybuchlá, načež ji postupně zasypalo bláto, hlína či trosky. A právě tyto granáty se i v současnosti, tedy více než po sto letech od konce války, stále vracejí na povrch.

Farmáři v některých oblastech jsou na podobné nálezy zvyklí natolik, že je už berou jako součást práce. Při orbě narazí na granát, opatrně jej odloží na okraj pole a oznámí nález úřadům. Specializované pyrotechnické týmy pak munici odvezou a bezpečně zlikvidují. Jenže ne vždy jde všechno hladce.

Čas starou munici nečiní bezpečnější. Spíše je tomu naopak. Kov koroduje, výbušniny uvnitř se chemicky mění a některé kusy mohou být po dlouhých letech dokonce nebezpečnější.

Stačí střet se zemědělským strojem nebo jen lidská zvědavost. Historie zná případy lidí, kteří si starý granát odnesli domů jako kuriozitu nebo se jej pokoušeli rozebrat.

Nebezpečí se navíc netýká jen klasické munice. Přibližně pět procent granátů použitých na západní frontě obsahovalo nebezpečné chemické látky, včetně nechvalně známého smrtelně jedovatého yperitu. Tyto chemické koktejly jsou nebezpečné i po více než sto letech. Pokud se poškodí obal, toxické látky mohou uniknout do okolí.

Největší série tragédií spojených s municí z první světové války přinesl rok 1991. Tehdy při orbě na polích v okolí Verdunu a Sommy zemřelo několik desítek zemědělců. Některé zdroje uvádějí 36 osob. Od té doby byla intenzita nehod nižší, ale stále se umíralo. Například v roce 1998 zemřeli dva pyrotechnici při manipulaci s municí poblíž oblasti Vimy.

Francie si od roku 1946 vede statistiku nehod při likvidaci staré munice. V evidenci má zatím úmrtí 630 specialistů. To dobře ukazuje, že nebezpečí v souvislosti s pozůstatky válek není jen teoretické a netýká se pouze zvědavých nálezců.

Silný je i případ z roku 2015. V oblasti Pas-de-Calais na jednom z polí u obce Sailly-en-Ostrevent samovolně explodovala nevybuchlá munice z první světové války. Tehdy naštěstí nikdo nezemřel, ale incident ukázal, že i stoletá munice může být stále aktivní.

Po první světové válce vznikla ve Francii oblast známá jako Červená zóna (Zone Rouge). Šlo o území natolik zničené boji a kontaminované municí, že stát rozhodl o zákazu běžného osídlení a hospodářského využití vybraných lokalit. Některé vesnice už nikdy nebyly obnoveny. Pole zůstala pustá, lesy zarostly, nicméně stále jsou zde patrné jizvy zákopů a kráterů.

I dnes existují místa, kam se na severu Francie běžně nechodí. V půdě jsou stále vysoké koncentrace kovů, zbytků výbušnin a nevybuchlé munice. Experti odhadují, že úplné vyčištění některých částí může trvat ještě dlouhé generace.

Představa, že válka může zanechat následky na stovky let, působí téměř neuvěřitelně. A přesto je skutečná.

O železné sklizni se v hodinách dějepisu neučí. Je to ale škoda, protože takové detaily dokáží válku přiblížit mnohem více než jen strohá data a názvy bitev. Války totiž nekončí posledním výstřelem ani podpisem příměří. Jejich ozvěna zůstává v krajině, v paměti lidí a někdy doslova pod nohama.

A tak zatímco turisté navštěvují památníky u Verdunu a toulají se mezi bývalými zákopy, několik metrů pod zemí mohou stále ležet granáty, které nikdy nevybuchly. Jsou tam už více než sto let. A každé jaro je země znovu vydává na povrch.

Zdroje: thevintagenews.com, itv.com, leprogres.fr, net.lib.byu.edu