Článek
Sobibor byl nacistickým vyhlazovacím táborem na území Polska. Smrt zde představovala každodenní realitu. Jen do října 1943 za jeho ostnatými dráty zplynovali vojáci SS asi čtvrt milionu Židů, přičemž většina z nich pocházela z Polska. S vědomím blížící se smrti se v táboře vytvořila jakási skupina odporu, která neměla, co ztratit, a tak i z posledních sil začala chystat útěk. Čin těchto hrdinů vešel do dějin druhé světové války jako jedna z nejodvážnějších vzpour.
Vzpouře předcházelo několik neúspěšných pokusů
Pokusy o útěk provázely tábor Sobibor po celou dobu jeho existence. Většina z nich selhala a ti, kteří byli odhaleni, byli okamžitě zabiti nebo popraveni spolu s ostatními vězni. Přesto se našly výjimky a 47 osob skutečně při individuálních akcích uniklo. Nacisté proto tábor ještě více zabezpečili a okolo plotů nastražili miny.
Na jaře 1943, když se počet transportů snížil, si vězni byli moc dobře vědomi, že se chystá likvidace tábora, jež bude jistojistě znamenat smrt všech svědků hrůz, které se za ostnatými dráty odehrávaly den co den. Většina přijíždějících Židů byla okamžitě po příjezdu zplynována, vybraní jedinci pracovali v táboře, aby byli beztak později bezcitně popraveni.
V těchto podmínkách se v polovině roku 1943 začala formovat malá odbojová skupina vedená Leonem Felhendlerem. Asi desítka mužů nejprve začala řešit, jak vůbec útěk provést. Padly nápady jako otrava nejvyšších důstojníků SS v táboře, založení požáru a vyvolání zmatku nebo vykopání několika únikových tunelů. Poslední plán se jevil jako nejbezpečnější, a tak skupina mužů vyčerpaných špinavým a ponižujícím životem začala hloubit únikovou cestu z tábora číslo 3. Jenže kopáči byli brzy objeveni a nacisté je ihned nekompromisně popravili střelou do hlavy. Následně zabili i ostatní vězně v celé sekci. Plán selhal, ale několik mužů hnutí odporu z jiných sekcí tábora přežilo, a to včetně Leona Felhendlera.
Koncentrační tábor Sobibor
Akce může začít
23. září 1943 dorazila do tábora skupina 80 sovětských válečných zajatců, mezi nimi i poručík Alexandr Pečerskij s velkými zkušenostmi z bojů. Spolu s Felhendlerem vytvořili takzvaný „podzemní výbor“, který začal plánovat nejen vlastní útěk, ale i osvobození všech vězňů. Felhendler a jeho skupinka věděli vše o chodu tábora – kde se esesáci pohybují, kdy a kde jsou a co lze od nich očekávat. Sovětští vojáci byli zase zběhlí v taktických operacích i bojích.
Operace měla proběhnout tak, že vybraní vězni nejprve nepozorovaně zavraždí vybrané důstojníky SS a poté vytvoří zmatek pro hromadný úprk všech vězňů. Klíčovým momentem ale mělo být období, kdy velitel tábora Franz Reichleitner a jeho zástupce Gustav Wagner budou mimo tábor. Ti Sobibor opouštěli na několik dní poměrně pravidelně. K jejich dalšímu odjezdu došlo 14. října. Akce mohla začít.
Vězni zapojení do útěku nalákali některé vyšší důstojníky SS do krejčovských dílen s tím, že pro ně mají na vyzkoušení nové slavnostní uniformy a obuv. Jenže v dílnách už byly propašované sekyry od tesařů a několik tajně vyrobených nožů z kovovýroby. První byl sekerou zabit zástupce velitele tábora Johann Niemann ve chvíli, kdy si zkoušel novou uniformu, druhý padl esesák Josef Wolf. Muži z hnutí odporu se pak tiše postarali i o stráž dílny, po jejich zabití jim sebrali zbraně a uniformy. Do nich se převlékli sovětští vězni, kteří měli se zbraněmi zkušenosti. Zbytek podzemního hnutí potají přerušil telefonní linky, přičemž bylo opět zabito několik strážců tábora.
Feldhendler a Pečerskij
V táboře byl stále relativní klid, jenže esesák Walter Ryba nečekaně narazil na rebelujícího vězně, který jej ubodal. Právě Ryba měl však vést večerní nástup vězňů, což ohrozilo utajení probíhající tajné fáze povstání. Pečerskij rozhodl o dřívějším nástupu vězňů, které mezi baráky přiváděli členové hnutí odporu v nacistických uniformách. Mezi nezasvěcenými vězni však vypukla nervozita, německé i ukrajinské stráže tábora nejprve dřívějšímu nástupu nevěnovali pozornost, jenže esesáci brzy objevili mrtvé tělo jednoho ze strážných a nastal chaos.
Útěk s obrovskými ztrátami, jen díky tomu se ale na Sobibor nezapomnělo
Mnoho vězňů bylo ve zmatku zastřeleno. Přesto se z asi 600 vězňů dostalo z tábora 365, z toho přibližně 200 z nich přežilo pronásledování nacistů v blízkém lese. Felhendler a Pečerskij přesvědčili ostatní, aby utíkali, dokud mohou. Jejich motivací bylo, aby přeživší mohli světu vyprávět o hrůzách tábora, a to vůbec netušili, že nacistická mašinérie takových táborů provozovala několik.
Nacisté po povstání tábor okamžitě zbourali, spálili zbytky těl a nad místem hrůzy postavili falešnou farmu a vysázeli borový les.
Vstupní brána do tábora
Někteří uprchlíci se po úspěšném útěku přidali k partyzánům, jiní se skrývali. Nakonec druhou světovou válku přežilo jen 47 z nich a jen pár uprchlíků z dřívějška. Cíl, ačkoliv s obrovskými ztrátami, byl splněn.
Felhendler se až do konce války skrýval v polském Lublinu. Tam byl ale 9. dubna 1945 za dosud nevyjasněných okolností ve věku 34 let zavražděn. Někteří badatelé mají za to, že jej zastřelili členové antikomunistické a antisemitské jednotky Narodowe Sily Zbrojne, jiní historici tuto verzi zpochybňují.
Pečerskij válku přežil, žil v Rostově na Donu, během stalinismu byl tvrdě perzekuován, nemohl si nají práci a živořil. Až po smrti Stalina mohl dýchat volněji a našel si práci. Zemřel ve věku 80 let v roce 1990.
Někteří přeživší vězni. Vpravo nahoře je zachycen Felhendler krátce před smrtí
O Sobiboru se dlouho nemluvilo. Povstání bylo pod vlivem ostatních událostí druhé světové války tak trochu zapomenuto. Před deseti lety, konkrétně 14. října 2013, tedy při 70. výročí povstání, se na místě tábora setkali přeživší a rodinní příslušníci vězňů, aby uctili památku obětí Sobiboru. Připomínka obrovské odvahy tehdejších vězňů tak stále rezonuje.
