Děti po konci světa. Jak vypadal život sirotků po třicetileté válce

Někteří historici mluví o třicetileté válce jako o prvním skutečně světovém konfliktu, protože se do něj postupně zapojily téměř všechny hlavní evropské mocnosti. Když přišel rok 1648 a děla konečně utichla, tvář Evropy se zcela změnila.

Města byla vyčerpaná, vesnice vypálené, pole neobdělaná a celé kraje zůstaly téměř liduprázdné. Lidé si od míru slibovali návrat normálního života. Jenže skutečnost byla mnohem složitější. Pro mnoho přeživších totiž válka neskončila podpisem smluv. A zvlášť tvrdě dopadla na ty nejmenší.

Když dnes mluvíme o třicetileté válce, nebo se o ní učíme ve škole, obvykle si představíme slavné bitvy, vojevůdce nebo náboženské konflikty. Méně se však zmiňují děti, které po válce zůstaly samy bez rodičů, bez domova a často i bez vzpomínky na to, jak vlastně vypadá obyčejný život.

Tam, kde prošli vojáci, totiž často nezůstalo téměř nic. Vojenské oddíly se živily tím, co našly – zabíraly zásoby, rekvírovaly dobytek a nezřídka plenily celé vesnice. K tomu se přidávaly epidemie a samozřejmě i hlad.

Zejména v německých zemích byly následky katastrofální. Některé oblasti přišly o třetinu obyvatel, jinde byly ztráty ještě vyšší. Ani české země nezůstaly podobné hrůze ušetřeny. Opuštěné vsi, zpustlá pole a nedostatek lidí byly realitou ještě dlouho po konci bojů. A mezi tím vším zůstávaly děti.

Kolik jich bylo, přesně nevíme. Dobové statistiky jsou neúplné a tehdejší společnost neuvažovala v kategoriích, které známe dnes. Jisté ale je, že sirotků byly tisíce. Některé přijali příbuzní, jiní skončili v klášterech, u měšťanských rodin nebo ve službě. Mnozí však jednoduše zmizeli z evidence světa.

Potulovali se krajinou, žebrali nebo se připojovali ke skupinám tuláků. V některých oblastech vznikaly celé skupiny dětí a dospívajících, kteří přežívali jen díky drobným krádežím nebo náhodné práci.

Dnešní člověk by je možná nazval „dětmi ulice“. Jenže tehdejší svět byl mnohem drsnější. Neexistoval sociální systém, dětské domovy ani stát, který by se o ně postaral.

Právě v souvislosti s poválečným chaosem se objevují příběhy, které dnes zní téměř neuvěřitelně. Některé kroniky a pozdější vyprávění zmiňují děti nalezené v lesích, opuštěné nebo silně zanedbané. Měly potíže s řečí a chovaly se „divoce“.

Byla to pravda? Částečně ano – ale je třeba k tomuto tvrzení přistupovat s velkou opatrností.

Historici upozorňují, že podobné příběhy bývaly někdy přikrášlené. Lidé 17. století měli sklon vyprávět extrémní události jako varování, podobenství nebo důkaz úpadku světa. Ne všechno, co stojí v kronikách, musíme chápat doslova.

Na druhou stranu samotná představa není nijak nemožná. Malé dítě potřebuje pro rozvoj řeči pravidelný kontakt s lidmi. Pokud několik let vyrůstá v extrémní izolaci, mezi traumatizovanými přeživšími či bez stabilní péče, může být jeho vývoj silně opožděný. To víme i dnes.

Není tedy vyloučeno, že se po válce skutečně objevovaly děti, které mluvily velmi špatně, téměř vůbec nebo jen v jednoduchých slovech. Spíše než o „němé děti z lesů“ však pravděpodobně šlo o extrémně zanedbané a traumatizované sirotky.

Představme si svět očima dítěte kolem roku 1645. Místo školy slyšíte křik vojáků. Místo rodinné večeře několik dní nejíte. Dům shořel, otec zmizel a nemocná matka zemřela. Když přijdou cizí vojáci, schováváte se v lese. Když odejdou, vracíte se hledat něco k jídlu. Pro mnoho dětí to byl každodenní život.

Současníci si všímali generace mladých lidí, kteří byli tvrdší, nedůvěřivější a často násilnější. Nebylo divu. Mnozí vyrůstali v prostředí, kde síla znamenala přežití a kde byl strach běžnou součástí každého dne.

Společnost od nich očekávala jediné – že se co nejrychleji zařadí do běžného života. Jenže něco takového nebylo jednoduché.

Třicetiletá válka skončila, ale její následky byly přítomné ještě dlouhé roky. Zanechala po sobě generaci dětí, jež vyrůstaly bez jistoty, bezpečí a často bez lidí, kteří by jim ukázali, jak vypadá normální svět.

Právě v tom spočívá jeden z nejtemnějších důsledků této strašné kapitoly evropských dějin. Ne v počtu padlých ani ve zničených městech, ale v dětech, které přežily a přesto si s sebou nesly trauma ještě dlouho poté, co zbraně umlkly.

Zdroje a literatura: