Anatomie zrůdnosti: Japonská Jednotka 731 proměnila vědu v ohavný zločin, za nějž tresty nepadaly

Na konci třicátých let minulého století byla japonská říše na vrcholu moci. Císař ztělesňoval božstvo, armáda symbolizovala pokrok a věda měla Japoncům sloužit jako prostředek pro „vyšší cíle“. Ve jménu těchto ideálů se na Dálném východě zrodilo zlo, nad kterým rozum zůstává stát.

V té době v okupovaném Mandžusku vzniklo zařízení, které mělo Japonsku zajistit převahu nad jakýmkoliv nepřítelem. Oficiálně se jednalo o Výzkumné centrum pro prevenci epidemií. Neoficiálně šlo o peklo řízené armádou, v němž se lidské tělo stalo pouhým materiálem. A za branami tohoto centra fungovala Jednotka 731 vedená armádním lékařem Širó Išiim, která se stala jedním z nejtemnějších symbolů zneužití vědy v moderních dějinách.

Za vysokými zdmi komplexu poblíž města Charbin během druhé čínsko-japonské války (1937 až 1945) probíhaly experimenty, které neměly s medicínou nic společného. Vzhledem k událostem druhé světové války, při níž lidé během válečných zločinů umírali jako na běžícím pásu, zůstaly události z Dálného východu částečně zapomenuty. Ony ale jakoby předznamenaly hrůzy doktora Mengeleho a dalších stvůr v koncentračních táborech.

Vězně – většinou Číňany, Korejce, Mongoly a Rusy, mezi nimiž bylo i několik Američanů – označila japonská mašinérie jen čísly a nazýváni byli kládami. Lékaři pak na nich zkoušeli zvrácené experimenty. Nešlo o sadistické výlevy jednotlivců, jako tomu bylo u již zmíněného Mengeleho, ale o systematický výzkum řízený přesnými rozkazy a zdůvodněný státní ideologií.

Jedinec v komplexu, ze kterého se nedalo uniknout, přežil maximálně měsíc. A bylo jedno, zda šlo o muže, ženu či dítě. Lidé zde byli často přivazováni ke kůlům, vojáci a rádoby vědci na nich testovali účinky virů a bakterií, vystavovali je extrémnímu chladu či naopak žáru. Někdy je trávili jedem, jindy je sežehli plamenometem či vystavovali účinkům plynů. To vše v „zájmu národa“.

Išii a jeho kolegové byli přesvědčeni, že svým jednáním slouží vlasti a vědě. A právě v tomto jednání lze sledovat tu největší hrůzu, nelidskost se v komplexu Jednotky 731 stala racionální. Lidé, kteří vystudovali medicínu, aby léčili, zde zabíjeli s pocitem, že jednají správě.

Dychtivost Išiiho neměla hranice. Podsouval podřízeným, že se zajatci jednají morálně správně a že by k nim měli přistupovat jako k nečistým podlidem, jejichž jediným úkolem na tomto světě je právě účast na pokusech. Zlo se tak u Charbinu stalo běžnou rutinou, navíc se plánovalo dle přesného rozvrhu typického pro japonskou preciznost.

Jednotka 731 fungovala dlouhých osm let až do konce druhé světové války. Izolace útvaru byla pro existenci tohoto pekla na zemi výhodou. A i po globálním konfliktu, který byl ukončen jaderným peklem nad Hirošimou a Nagasaki, se svět o jednotce dozvídal velice pomalu.

A když už se svět o hororových pokusech na lidech dozvěděl, přišel šok. Japonci chtěli nejprve před blížící se Rudou armádou zahladit veškeré stopy. Zbývající vězně rychle zplynovali, nejvyšší vedení komplexu pak postřílelo i řadové pomocníky a areál vyhodilo do vzduchu. Išii ale nechtěl přijít o výsledky „výzkumu“, a tak vše, co mohl, odvezl a zbytku podřízených nařídil mlčenlivost až do smrt.

Jenže to se nestalo. Někteří výzkumníci slib porušili, přestože jim Išii doporučil při případných výsleších spáchat sebevraždu. Američanům se ale některé vědce podařilo přesvědčit pod slibem amnestie, aby vypovídali, a tak už v roce 1947 měl Washington dostatek informací o činnosti Jednotky 731. Americká armáda a vědci měli extrémní zájem na získání všech poznatků, aby je mohli i s ohledem na blížící se studenou válku využít ve svůj prospěch. Šlo jim zejména o data ohledně biologických zbraní.

Vzhledem k tomu, že Američané zároveň nechtěli, aby se cokoliv ohledně Jednotky 731 dostalo do rukou Sovětů, pravda zůstala desítky let ukrytá v archivech. Největší viníci tak zůstali nepotrestáni, přestože v komplexu pod rukama jednotky zemřelo ukrutnou smrtí asi 250 tisíc nevinných lidí. Širó Išii v klidu dožil ve Spojených státech, kde pomáhal armádě konzultovat vývoj biologických zbraní a jejich možné účinky na lidech. Podplukovník Murray Sanders dokonce informace z pekla na Zemi velmi ocenil, protože jak prohlásil, „v USA by nic takového nebylo možné získat kvůli předsudkům spojených s experimenty na lidech.“

Japonsko se s tímto stínem své historie vyrovnává jen těžko, ale oficiální omluva nikdy nepřišla. Jednotka 731 tak zůstává strašlivou ukázkou nelidství a jakési „banality zla“. Věda se tehdy totiž zcela bez soucitu proměnila v nástroj destrukce. Aristotelés kdysi dávno říkal, že poznání má vést k dobru. Išiiho vědci ale konali pravý opak. Cílem jejich experimentů bylo vytvořit biologickou zbraň schopnou zničit celé národy. V jejich očích se člověk stal pouhou cifrou ve výpočtu vedoucím k vítězství.

Když po válce přeživší, kterých bylo poskrovnu, svědčili o tom, co se dělo za zdmi laboratoří, většinou šeptali. Popsali amputace bez narkózy, infikování morem, rozřezávání těl či testování detonací granátů na připoutaných lidech. Pro ty, kteří je poslouchali, působil každý detail nepochopitelně. A přece se to stalo.

Nacistické zločiny byly z velké části soudně potrestány, japonští viníci ale většinou žili dál klidné životy. Někteří se stali profesory medicíny, jiní podnikateli.

A proč je toto stále důležité připomínat, i když se můj text zřejmě nečte vůbec hezky? Protože hrůza, která se jednou zrodila ve jménu pokroku, se může zrodit znovu, jen pod jiným jménem, v jiné laboratoři a s jinou výmluvou.

Zdroje: ebsco.com, ahf.nuclearmuseum.org, nytimes.com