Sergej Voronov transplantoval opičí varlata mužům, kteří nechtěli zestárnout. Zázrak se ale nekonal

Evropa byla mezi dvěma světovými válkami doslova posedlá modernitou. Z ulic mizely koňské povozy, města pulzovala jazzem a také se objevily první reklamní poutače ve stylu dnešních billboardů. V této atmosféře se v představách vědců i podivínů zrodila myšlenka, že člověku už nestojí nic v cestě, aby mohl zkrotit stárnutí a byl mladý po dlouhá desetiletí. Jedním z těch, kdo sdílel toto přesvědčení, byl francouzsko-ruský chirurg Sergej Voronov. Ten se proslavil velmi zvláštní vizí, chtěl totiž omladit stárnoucí mužská těla pomocí transplantace opičích varlat. Nakonec si ale vybudoval pověst šarlatána.

Voronov však nebyl žádný šarlatán z ulice, zpočátku své kariéry byl uznávaným chirurgem, který se pohyboval v nejlepších pařížských kruzích. Ale od začátku. Narodil se 10. července 1866 na ruském venkově a po absolvování místní reálky hned v 18 letech emigroval do Paříže.

Byl žákem slavného chirurga Alexise Carrela, nositele Nobelovy ceny, jenž experimentoval s transplantacemi a umělými orgány. Voronov měl v sobě ambici jít ještě dál – chtěl najít způsob, jak lidem dodat vitalitu a sílu ztracenou věkem. A věřil, že se klíč skrývá ve žlázách s vnitřní sekrecí.

Myšlenka prodloužení mužského mládí pomocí transplantace byla v podání Voronova svůdně jednoduchá. Nicméně její základy nevycházely z jeho hlavy. Už na konci 19. století se xenotransplantací (tj. transplantací napříč živočišnými druhy) reálně zabýval Charles E. Brown-Séquard. Tento lékař původem z ostrova Mauricius už v roce 1889 injekčně aplikoval mužům extrakty z mletých varlat psů a morčat. Jeho experimenty ale žádný efekt nepřinesly.

Voronov byl přesvědčen, že pouhá injekce nemůže prodloužit mládí a zpomalit stárnutí. Řešením měla být chirurgická úprava orgánu. Varlata produkují hormony, které dodávají mužům energii, sílu a sexuální potenci. Pokud je jejich činnost s věkem oslabená, proč by je nešlo posílit čerstvou žlázou od mladého jedince?

Dárce nejprve sháněl mezi lidmi. Varlata odebíral popraveným zločincům a transplantoval je stárnoucím milionářům, kteří jeho teorii věřili. Jenže poptávka začala rychle převyšovat nabídku. Lidských dárců zkrátka nebylo dost. Voronov inspirovaný injekcemi Charlese E. Brown-Séquarda obrátil pozornost k šimpanzům a paviánům.

Mezi lety 1917 prováděl v Paříži pokusy na zvířatech, nejprve na ovcích a kozách, později přešel na opice. V podstatě prováděl transplantace varlat mladších jedinců na starší. Jeho výzkum byl štědře dotován milionáři a mecenáši. Mnoho z nich totiž doufalo, že jim Voronov v budoucnu pomůže. Kromě peněz, které k chirurgovi proudily od dárců, získal také obrovské jmění po zesnulé manželce Marion Carstairsové, která zemřela v roce 1921 ve věku 48 let.

První pokus s lidským pacientem proběhl v roce 1920. Tehdy vložil jistému muži úzké plátky opičích varlat do šourku, přičemž tyto plátky byly tak tenké, že údajně dokázaly splynout s lidskou tkání. Od té doby provedl zákrok na téměř pětistovce mužů. Zprávy o výsledcích byly nadšené – pacienti se prý cítili silnější, zdravější a někteří dokonce znovu objevili sexuální apetit. A tak Paříž začala o ruském chirurgovi mluvit jako o muži, který našel elixír mládí. Voronov získal respekt a znal jej v podstatě celý vědecký svět. Někteří ale byli k jeho úspěchům právem skeptičtí.

Ve dvacátých letech byl Voronov celebritou. O jeho práci psaly noviny po celém světě, operace si prý objednávali aristokraté, průmyslníci i politici. Byli jich tisíce. Proto založil další kliniku v Alžíru a v Římě nechal vybudovat opičí farmu, o kterou se staral jeho známý, jenž byl v minulosti ošetřovatelem zvířat v cirkuse.

Voronov pohádkově bohatl. Jeden čas žil v luxusním pařížském hotelu, kde si pronajal celé patro, na němž měli pokoje jeho komorníci, řidiči, sekretářky či milenky.

V opojení bohatství a slávy přistoupil i k transplantacím opičích vaječníků neplodným ženám. Zkoušel také opačný postup, během něhož lidský vaječník voperoval opici, kterou se pokoušel oplodnit mužskou spermií. Efekt se ale nedostavil.

V době, kdy veřejnost fascinovaně sledovala první transplantace kůže nebo krevní transfúze, působily jeho operace jako odvážný krok vstříc budoucnosti. Když je možné lidem doplňovat cizí krev, proč by jeho transplantace neměly fungovat?

Jenže jak šel čas, ukázalo se, že výsledky Voronových zákroků jsou přinejmenším sporné. „Zázračné“ účinky transplantací byly spíše důsledkem placebo efektu, tedy víry pacientů v moc vědy a vlastní touhy znovu se cítit mladí.

Lékaři ve třicátých letech navíc začali zjišťovat, že hormonální systém je daleko složitější, než si Voronov představoval. Byl například objeven testosteron. A tak s rostoucí skepsí a mnohdy i kritikou přicházely i první posměšky – slavný chirurg se začal stávat terčem novinových karikatur. Pomyslný pád na dno ale přišel v době, kdy vědec David Hamilton v knize The Monkey Gland Affair popsal, že vložená zvířecí tkáň není lidským tělem absorbována, ale okamžitě vyloučena. Pak šlo vše rychle.

Pod tíhou důkazů byla už v roce 1935 Voronova práce v lékařské komunitě považována za pavědu bez dostatku ověřitelných faktů. On přesto pokračoval ve své praxi, jen už bez transplantace. Začal mužům injekčně vpichovat testosteron. Zájemců ale ubývalo a ve 40. letech už o jeho služby neměl zájem nikdo. Média totiž nepřestala s jeho zesměšňováním a bulvár sledoval snad každý jeho krok. Stáhl se tedy do ústraní.

Voronov zemřel v roce 1951 ve věku 85 po komplikacích se zlomeninou nohy. Tehdy žil ve Švýcarsku bez slávy, která ho kdysi obklopovala.

Ať tak či onak, byl tento člověk ve své době zosobněním hranice mezi seriózní vědou a vědeckou fantastikou. Byl vystudovaným odborníkem, jehož vize se ale vydala slepou uličkou. A tak se dnes jméno Sergej Voronov objevuje v učebnicích jen jako kuriozita.

Zdroje: amusingplanet.com, atlasobscura.com, vice.com